Ztratila jsem svůj domov ve vlastním bytě: Příběh o hranicích, které nikdo nevidí

„Proč jsi jí ty klíče dal, Tomáši?!“ vyhrkla jsem, sotva jsem vešla do předsíně a spatřila svou tchyni, jak mi v kuchyni přerovnává hrnce. V očích mě pálily slzy, ale snažila jsem se je spolknout. Tomáš seděl na gauči, tvářil se provinile a mně bylo jasné, že tohle není poprvé, co tu dnes byla.

„Mami jen chtěla pomoct,“ zamumlal Tomáš a vyhnul se mému pohledu. Tchyně, paní Věra, se na mě usmála tím svým úsměvem, který nikdy nebyl úplně upřímný. „Anninko, já jsem ti jen trochu uklidila. Vím, jak jsi poslední dobou unavená.“

Unavená? Ano, byla jsem. Ale ne z práce nebo domácnosti. Byla jsem unavená z toho, že už několik měsíců nemám ani chvíli klidu. Že nikdy nevím, kdy se paní Věra objeví – někdy ráno, někdy večer. Někdy přijde jen zalít kytky, jindy mi vymění povlečení nebo přerovná šuplíky. A já? Já se cítím jako host ve vlastním bytě.

Když jsme s Tomášem před třemi lety kupovali tenhle malý byt na Žižkově, byla jsem šťastná. Měli jsme plány – společné snídaně na balkoně, večery u filmu, možná časem dítě. Jenže Tomášova maminka bydlela sama v paneláku na druhém konci Prahy a často si stěžovala na samotu. Tomáš byl její jediný syn a já chápala, že ji nechce nechat samotnou. Ale nikdy mě nenapadlo, že její samota se stane mým vězením.

První klíče dostala „jen pro případ nouze“. Prý kdybychom byli na dovolené nebo kdyby se něco stalo. Ale brzy začala chodit častěji – „jen na chvilku“, „jen něco donést“, „jen zkontrolovat“. A pak už to nebylo jen občas. Bylo to pravidelné. Každý týden. Každý den.

Jednoho rána jsem přišla do kuchyně a našla tam paní Věru v mém županu. „Byla jsem tu už od šesti,“ řekla vesele. „Nechtěla jsem tě budit.“ Cítila jsem se nahá. Zranitelná. Jako by mi někdo vzal poslední kousek soukromí.

Snažila jsem se s Tomášem mluvit. „Je to moje máma,“ opakoval pořád dokola. „Chce nám pomoct.“ Jenže já jsem nepotřebovala pomoc. Potřebovala jsem prostor. Potřebovala jsem vědět, že když přijdu domů, budu tam sama nebo s Tomášem – ne s jeho matkou.

Začala jsem být podrážděná. Hádali jsme se kvůli maličkostem – kvůli tomu, jak je složené prádlo, kde je uložený cukr, proč mám v lednici jiné jídlo než obvykle. Paní Věra všechno komentovala: „Tohle bych takhle nedělala…“ nebo „Za nás jsme to měli jinak…“

Jednou večer jsem přišla domů pozdě z práce a našla paní Věru sedět u našeho stolu s Tomášem. Smáli se spolu a já měla pocit, že tam nepatřím. Nikdo si nevšiml, že pláču.

Začala jsem chodit domů co nejpozději. Zůstávala jsem v práci přesčas, jen abych nemusela čelit dalšímu „překvapení“. Moje kamarádka Jana mi řekla: „Musíš si nastavit hranice.“ Ale jak? Když Tomáš nechápal, proč mi to vadí? Když paní Věra tvrdila, že chce jen pomoci?

Jednoho dne jsem přišla domů a zjistila, že moje oblíbené knihy zmizely z poličky. Paní Věra je prý dala do sklepa – „aby tu nebyl nepořádek“. To byl poslední hřebík do rakve mého domova.

Večer jsem si sbalila pár věcí a odešla k Janě. Tomáš mi volal až pozdě v noci: „Kam jsi šla? Proč?“

„Protože už tu nejsem doma,“ zašeptala jsem do telefonu.

Následující týdny byly plné slz a výčitek. Tomáš mi sliboval změnu, ale když jsem se vrátila, klíče od bytu měla paní Věra pořád. A já věděla, že dokud je bude mít ona, nikdy nebudu mít svůj klid.

Nakonec jsem udělala rozhodnutí – odešla jsem z bytu i z manželství. Našla jsem si malý podnájem v Nuslích a poprvé po dlouhé době se nadechla bez strachu, kdo mě doma čeká.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Byla jsem sobecká? Nebo je právo na vlastní prostor něco, co bychom měli bránit za každou cenu? Co byste udělali vy na mém místě?