Z opuštění k vlastní síle: Jak jsem se s dcerou postavila na nohy bez manžela

„Mami, proč táta zase odjel?“ zeptala se mě Anička, když jsme seděly na studené podlaze v kuchyni, kde ještě voněla stará omítka a z oken táhl ledový vítr. Snažila jsem se jí podívat do očí, ale slzy mi stékaly po tváři. „Nevím, zlato. Ale teď jsme tu spolu. To zvládneme.“

Nikdy jsem nebyla silná. Od malička mě rodiče učili, že žena má poslouchat, neptat se a hlavně nedělat ostudu. Když jsem si vzala Petra, byl to pro mě únik – on byl rozhodný, věděl, co chce, a já jsem se cítila v bezpečí. Jenže časem se jeho rozhodnost změnila v kontrolu. Všechno muselo být podle něj: co budu vařit, kam pojedeme na dovolenou, s kým se budu stýkat. A já? Já jen kývala hlavou.

Když přišel s nápadem přestěhovat se z Prahy do starého domu po jeho babičce na Šumavě, měla jsem pocit, že mi někdo vyrval koberec zpod nohou. „Bude to nový začátek,“ tvrdil. „Aspoň nebudeš pořád lítat po kavárnách s kamarádkama.“

První týdny byly peklo. Dům byl vlhký, topení nefungovalo a Anička měla každou chvíli horečku. Petr jezdil do Plzně za prací a domů přijížděl jen na víkendy – někdy ani to ne. Když byl doma, hádali jsme se kvůli každé maličkosti. Jednou večer jsem ho slyšela telefonovat s někým cizím – smál se tak, jak už dlouho ne se mnou.

Pak přišel ten den. V pátek ráno sbalil kufr a řekl: „Musím na služebku do Brna. Nečekej mě dřív než za měsíc.“ Ani jsem nestačila protestovat. Zůstala jsem sama s dítětem v domě, kde netekla teplá voda a sousedi nás brali jako vetřelce.

První noc jsem nespala. Anička brečela, já brečela s ní. Ráno jsem si sedla ke stolu a poprvé v životě si řekla: „Takhle už to dál nejde.“

Začala jsem opravovat dům sama – nejdřív jsem vyměnila žárovky, pak jsem se naučila zatopit v kamnech a nakonec jsem zvládla i opravit kapající kohoutek podle videa na YouTube. Sousedka paní Novotná mi jednou přinesla koláč a řekla: „Nebojte, holky, tady si pomáháme.“

Anička začala chodit do místní školy. První dny byly těžké – děti si ji dobíraly kvůli pražskému přízvuku a starému oblečení. Jednou přišla domů uplakaná: „Mami, proč nemáme tátu jako ostatní?“ Objala jsem ji a poprvé jí řekla pravdu: „Protože někdy je lepší být bez někoho, kdo nám ubližuje.“

Začala jsem si hledat práci – nejdřív brigádu v místní pekárně, pak jsem pomáhala paní Novotné s účetnictvím. Pomalu jsme se začaly zapojovat do života vesnice. O víkendech jsme chodily na procházky do lesa a sbíraly borůvky.

Jednoho dne mi Petr zavolal: „Vrátím se domů.“ V hlase měl jistotu, že ho čekám s otevřenou náručí. Ale já už nebyla ta stejná žena jako před půl rokem.

Když přijel, stál ve dveřích a rozhlížel se po domě – všude bylo čisto, v kuchyni voněla bábovka a Anička si hrála s kamarádkou ze školy. „To jsi zvládla sama?“ zeptal se nevěřícně.

„Ano,“ odpověděla jsem klidně. „A víš co? Už tě nepotřebujeme.“

Rozhostilo se ticho. Petr chvíli stál, pak si sbalil pár věcí a odešel. Už nikdy jsme ho neviděly.

Dnes je to dva roky od té chvíle. Dům je opravený, Anička má spoustu kamarádů a já mám práci, která mě baví. Občas si vzpomenu na tu vystrašenou ženu, kterou jsem byla – a děkuju osudu za to, že mě donutil postavit se na vlastní nohy.

Někdy si ale kladu otázku: Proč nám trvá tak dlouho pochopit, že máme právo být šťastné? Kolik žen kolem nás ještě čeká na svůj nový začátek?