Narozeniny, které všechno změnily: Jak jsem se postavila manželově rodině a co to stálo
„To snad nemyslíš vážně, Jitko! Vždyť je to tradice!“ křičela na mě tchyně hned ve dveřích, ještě než si sundala boty. Stála jsem v předsíni s utěrkou v ruce, srdce mi bušilo až v krku a v hlavě mi zněla slova, která jsem si celé týdny připravovala. Letos už ne. Letos nebudu dva dny stát u plotny, abych nakrmila patnáct lidí, kteří mi pak stejně řeknou, že bramborový salát dělá Zdena lépe a svíčková je moc řídká.
„Letos jsme chtěli být s Petrem sami. Slíbila jsem mu, že si uděláme klidný večer jen ve dvou,“ řekla jsem tiše, ale pevně. Petr stál za mnou, tvářil se provinile a raději se díval do země. Tchán si odkašlal a začal si sundávat kabát, jako by mě vůbec neslyšel.
Každý rok to bylo stejné. Petr měl narozeniny a jeho rodina – sestra Lenka s manželem a dětmi, bratr Tomáš s přítelkyní, tchán s tchyní – všichni se nahrnuli k nám bez ohlášení. Já pekla dorty, vařila polévky, smažila řízky a snažila se být dokonalá hostitelka. Nikdy mě nenapadlo říct ne. Až letos.
Moje máma mi vždycky říkala: „Jitko, musíš si stát za svým. Jinak tě převálcují.“ Jenže když člověk žije s někým deset let a chce mít klid, raději ustoupí. Jenže letos už jsem nemohla. Byla jsem unavená, vyčerpaná a měla jsem pocit, že mě nikdo nevidí. Že jsem jen služka v cizím domě.
„Ale Jitko, vždyť to tak děláme každý rok! To chceš Petra připravit o rodinu?“ ozvala se Lenka a její děti už běhaly po obýváku. Petr mlčel. V tu chvíli jsem měla chuť utéct. Místo toho jsem zhluboka dýchala a snažila se nezhroutit.
„Nechci nikoho připravit o rodinu. Ale chci taky něco pro sebe. Chci mít jednou narozeniny podle svých představ. Bez stresu, bez výčitek, bez toho, abych byla ta špatná.“
Tchyně si odfrkla. „Tohle je sobecké. My jsme rodina! Rodina drží pohromadě.“
V tu chvíli mi do očí vyhrkly slzy. „A co já? Já nejsem rodina? Já nemám právo na klid?“
Petr konečně zvedl hlavu. „Mami, Jitka má pravdu. Je to i její domov.“
Ticho bylo tak husté, že by se dalo krájet. Tchán si sedl ke stolu a začal rozbalovat bonboniéru, kterou přinesli jako dárek. Lenka si mě změřila pohledem a pak odešla za dětmi do pokojíčku.
Seděla jsem v kuchyni a třásly se mi ruce. Petr přišel za mnou a pohladil mě po zádech. „Promiň, měl jsem ti pomoct dřív.“
„To není jen o tobě,“ šeptla jsem. „Celý život se snažím všem vyhovět. Ale už nemůžu.“
Večer byl dusný. Nikdo moc nemluvil, děti byly hlučné a já měla pocit, že každý pohled je výčitka. Když konečně odešli, sedla jsem si na gauč a rozbrečela se.
Druhý den mi volala máma. „Jitko, jsi statečná. Ale připrav se na to, že ti to budou dlouho vyčítat.“
A měla pravdu. Další týdny byly plné napětí. Tchyně mi přestala volat, Lenka psala Petrovi zprávy o tom, jak jsem ho změnila k horšímu. Petr byl mezi dvěma ohni – chtěl být oporou mně i své rodině.
Jednou večer jsme seděli u vína a já se ho zeptala: „Myslíš, že jsem to přehnala?“
Petr dlouho mlčel. „Ne. Ale bude to těžké.“
Začala jsem chodit na terapii. Učila jsem se říkat ne bez pocitu viny. Bylo to těžší než všechny ty hodiny v kuchyni dohromady.
Po pár měsících přišla Lenka s omluvou. Prý si uvědomila, že taky potřebuje víc času pro sebe a že mě vlastně chápe. Tchyně mi poslala kytici s lístečkem: „Rodina drží pohromadě – i když to někdy bolí.“
Letos jsme měli narozeniny jen ve dvou. Bylo to zvláštní ticho – ale poprvé po letech jsem cítila klid.
Někdy přemýšlím: Proč je tak těžké říct si o respekt? Proč máme pocit viny, když chceme něco jen pro sebe? Co byste udělali vy na mém místě?