Na fotce z firemního teambuildingu jsem objevila ženu, kterou neznám. Stála vedle mého muže tak, jak už dávno nestál u mě.

„Tohle je co?“ vyhrkla jsem, když jsem zastavila palec na displeji telefonu. Fotka z firemního teambuildingu, kterou mi poslala kolegyně, mě doslova přimrazila k židli. Všichni v identických modrých fleecových mikinách s logem firmy, v ruce plastové kelímky, v pozadí Máchovo jezero a girlandy žárovek. Ale to nebylo to, co mě zarazilo. Uprostřed stál můj muž, Petr, a vedle něj žena, kterou jsem nikdy předtím neviděla. Měla na sobě karamelový kabát a stála u něj tak blízko, že jsem měla pocit, že mezi nimi už není místo ani pro vzduch.

„To je nějaká nová kolegyně?“ zeptala jsem se nahlas, i když jsem věděla, že odpověď neuslyším. Petr byl ještě v práci a děti spaly. V bytě bylo ticho, které mě dusilo. Znovu jsem přiblížila fotku. Její ruka se dotýkala jeho paže. Smála se na něj tím způsobem, jakým jsem se já smála naposledy snad před pěti lety.

Celý večer jsem chodila po bytě jako lev v kleci. V hlavě mi běžely všechny ty večery, kdy přišel domů pozdě a tvrdil, že mají poradu. Všechny ty zprávy „ještě musím něco dodělat“ a „zdržím se“. Vždycky jsem mu věřila. Nebo jsem si to aspoň myslela.

Když Petr přišel domů, seděla jsem u stolu s fotkou otevřenou na notebooku. „Kdo je to?“ zeptala jsem se bez pozdravu.

Petr se zarazil ve dveřích. „Cože?“

„Ta ženská vedle tebe. Na tom firemním výletě.“

Chvíli mlčel a pak si povzdechl. „To je Jana. Nová projektová manažerka.“

„A proč stojíš vedle ní takhle?“ ukázala jsem na obrazovku.

„To je jen fotka, Lucko. Všichni jsme tam stáli pohromadě.“

„Ale ty jsi u ní… jinak. Jako bys byl…“ nedokázala jsem to doříct.

Petr si sedl naproti mně a zadíval se do stolu. „Lucko… poslední dobou to mezi námi není ono. Ty jsi pořád unavená, já taky… Možná jsme se odcizili.“

Ta slova mě bodla do srdce. „A to je důvod hledat si někoho jiného?“

„Já si nikoho nehledám! S Janou jsme jen kolegové.“

Ale já věděla své. V očích měl ten pohled, který měl kdysi jen pro mě.

Další dny byly jako zlý sen. Petr byl najednou ještě víc uzavřený než dřív. Doma jsme spolu mluvili jen o dětech a nákupech. Večer jsem ležela v posteli a poslouchala jeho dech na druhé straně matrace. Připadala jsem si neviditelná.

Jednoho dne jsem to nevydržela a zavolala své nejlepší kamarádce Zuzce.

„Hele, Lucko, jestli máš pocit, že tě podvádí, musíš si s ním promluvit na rovinu,“ řekla mi do telefonu.

„Já už nevím, jak… Bojím se odpovědi.“

„Ale musíš to vědět! Kvůli sobě i dětem.“

Dlouho jsem seděla v kuchyni a přemýšlela nad tím, co dál. Byla jsem na mateřské už třetí rok, Petr nás živil a já měla pocit, že bez něj bych nezvládla nic. Ale zároveň mě sžírala žárlivost a pocit zrady.

Jednoho večera jsem se rozhodla. Počkala jsem, až děti usnou, a šla za Petrem do obýváku.

„Chci vědět pravdu,“ řekla jsem tiše.

Petr dlouho mlčel. Pak se rozplakal. Nikdy předtím jsem ho neviděla plakat.

„Lucko… já nevím, co mám dělat. S Janou jsme si byli blízcí… ale nic mezi námi nebylo. Jen… bylo mi s ní dobře. Měl jsem pocit, že mě někdo vidí.“

Ta slova mě zasáhla víc než jakákoli nevěra.

„A já tě nevidím?“

Petr pokrčil rameny. „Poslední dobou ne.“

Seděli jsme tam dlouho v tichu. Pak jsem vstala a šla do ložnice.

Další týdny byly plné hádek i mlčení. Petr začal chodit domů dřív, snažil se být s dětmi i se mnou víc přítomný. Já se snažila najít sama sebe – začala jsem chodit na jógu, potkala nové lidi, zkusila si najít práci na částečný úvazek.

Jednou večer jsme seděli na balkoně a dívali se na západ slunce nad paneláky.

„Myslíš, že to ještě můžeme zachránit?“ zeptal se Petr tiše.

Nevěděla jsem to jistě. Ale poprvé po dlouhé době jsem cítila naději.

Možná jsme oba potřebovali tuhle krizi, abychom si uvědomili, co pro nás ten druhý znamená.

A tak se ptám: Myslíte si, že lze vztah zachránit i po takové zradě? Nebo je lepší začít znovu? Co byste udělali vy na mém místě?