Celý den jsem vařila, ale místo pochvaly mě manžel ztrapnil před celou rodinou: Můj muž je šéfkuchař a já nikdy nebudu dost dobrá?

„Tohle jídlo je přesolené, Aleno. A brambory jsou rozvařené. Jak mám vysvětlit mamince, že moje žena neumí ani základní věci?“ Jeho hlas se nesl přes celý stůl a já cítila, jak mi hoří tváře studem. Všichni ztichli. Slyšela jsem jen tikot hodin a cinkání příborů, když jeho otec nervózně pokládal vidličku na talíř.

Celý den jsem stála u plotny. Od rána jsem loupala brambory, krájela cibuli, hledala v kuchařkách rady, jak udělat svíčkovou tak, aby byla aspoň trochu podobná té, kterou vaří můj muž – Petr. Petr je šéfkuchař v jedné z nejlepších restaurací v Praze. Jeho jméno znají foodblogeři i televizní diváci. Já? Já jsem jen obyčejná účetní z Nuslí, která se snaží být dobrou manželkou.

Když jsme se poznali, líbilo se mi, jak je Petr zapálený do vaření. Vždycky mi vyprávěl o tom, jaké nové chutě objevil, jaký pokrm dneska vymyslel. Občas mě vzal do kuchyně a ukazoval mi triky – jak správně nakrájet cibuli, jak ochutit maso. Ale nikdy jsem se necítila dost dobrá. Vedle něj jsem byla vždycky jen ta, co neumí ani pořádně uvařit čaj.

Dneska měla přijít jeho rodina – jeho rodiče, sestra s manželem a jejich dvě děti. Chtěla jsem jim ukázat, že nejsem nemehlo. Že umím připravit slavnostní večeři bez jeho pomoci. Že nejsem jen „ta účetní“, ale žena, na kterou může být pyšný.

Když Petr přišel z práce, byla jsem už unavená. V kuchyni to vonělo po bylinkách a pečeném mase. „To voní dobře,“ řekl jen tak mimochodem a šel se převléct. Srdce mi poskočilo radostí – třeba to tentokrát vyjde.

Večeře začala v pohodě. Děti si hrály pod stolem, jeho sestra chválila polévku – i když jsem věděla, že je trochu přesolená. Ale pak přišlo hlavní jídlo a Petr začal s kritikou. Nejprve šeptem ke mně: „To jsi vážně dělala podle receptu?“ Pak už nahlas: „Maminko, promiň, dneska to není úplně ono.“

Jeho matka se snažila zachránit situaci: „Ale Petře, vždyť je to dobré! Alenka se tolik snažila.“ Ale Petr pokračoval: „Kdybych měl víc času, mohl jsem ti pomoct. Takhle to prostě není ono.“

Cítila jsem slzy v očích. Chtěla jsem utéct z místnosti, schovat se do koupelny a tam brečet do ručníku. Ale nemohla jsem odejít – byla jsem hostitelka.

Po večeři mi jeho sestra šeptla v kuchyni: „Nenech si to líbit. On je na tebe moc tvrdý.“ Jenže já už byla zvyklá. Petr byl vždycky perfekcionista – v práci i doma. Nikdy nebylo nic dost dobré.

Když všichni odešli, sedla jsem si ke stolu a dívala se na zbytky jídla. Petr přišel za mnou: „Promiň, nechtěl jsem tě ponížit před rodinou. Ale víš, že mám rád dobré jídlo.“

„A co když já nikdy nebudu tak dobrá jako ty?“ zeptala jsem se tiše.

„To není o tom být lepší nebo horší. Jen bych chtěl, abys víc poslouchala moje rady.“

Vzpomněla jsem si na všechny ty večery, kdy mě opravoval – jak mám míchat omáčku, jak dlouho vařit těstoviny. Nikdy mě nepochválil za snahu, jen za výsledek – a ten byl málokdy dost dobrý.

Začala jsem pochybovat o sobě i o našem vztahu. Je normální chtít uznání od člověka, kterého milujete? Nebo je to jen moje slabost?

Druhý den ráno jsem šla do práce s těžkým srdcem. Kolegové si povídali o víkendu, smáli se v kuchyňce nad kávou. Já mlčela.

Odpoledne mi volala maminka: „Jak dopadla večeře?“ Neměla jsem sílu jí říct pravdu. „Dobře,“ zalhala jsem.

Večer jsme s Petrem seděli u televize. On sledoval kulinářskou soutěž a komentoval výkony soutěžících: „Tohle bych udělal líp… Tohle je amatérismus…“

Najednou mi došlo, že nejde jen o jídlo. Jde o to, že vedle něj se nikdy necítím dost dobrá – v ničem.

Začala jsem přemýšlet: Co kdybych jednou uvařila jen pro sebe? Bez strachu z kritiky? Co kdybych žila život podle svých pravidel?

Možná bych měla přestat hledat uznání tam, kde ho stejně nikdy nedostanu…

Máte to někdo podobně? Jak jste se s tím vyrovnali? Je možné žít s člověkem, který vás pořád srovnává se sebou samým?