Krvavé tlapky na chodbě paneláku: Jak mi Fík otočil život po rozvodu, když jsem ztratil víru v lidi

Když Fík zůstal stát přede dveřmi našeho paneláku v Ostravě, tlapky měl špinavé od krve a v očích podivný stín, všechno se ve mně sevřelo. Bylo těsně po půlnoci, venku mrholilo a světlo na chodbě nefungovalo — jen z dálky byl slyšet výtah a v nose mě šimrala vůně mokrého betonu smíšená se slabým pachem cigaret. Otevřel jsem, protože jsem měl pocit, že buď on, nebo já dneska chcípnem na týhle chodbě.

Žil jsem sám už skoro rok. Eva odešla, když už to mezi námi dál nešlo, a já se od té doby díval na televizi sám. Syn Tomáš mě navštěvoval jednou za měsíc, většinou jen potřeboval půjčit peníze na nájem nebo benzín. Po rozvodu jsem nevěřil už nikomu, lidi mě zklamali. Když jsem toho psa spatřil, první, co mě napadlo, bylo poslat ho pryč. Ale v jeho pohledu bylo něco, co mě donutilo ho pustit dovnitř.

Neměl obojek, byl to kříženec, středně velký, rozcuchaná srst, v ní hnilobný odér jako když se mísí levné salámy s deštěm. Tlapku měl sedřenou do masa, krev mu kapala na dlaždice, které pod jeho váhou tiše klouzaly. Sáhl jsem mu na hlavu, byl teplý – srdce mu splašeně tlouklo. Ucítil jsem, jak z něj sálá teplo a strach. Když se opatrně o mě opřel, ucítil jsem na dlani i jeho třesoucí se bok. Byla to jediná chvíle za celý měsíc, kdy se mě někdo dotkl.

Když jsem druhý den volal do útulku v Zábřehu, řekli mi, že kapacitu mají plnou. Prý ať to zkusím za týden. Veterina na Chittussiho byla drahá a já věděl, že mi po zaplacení elektřiny a potravin v Lidlu zbývá na účtu sotva pár tisíc. Ale když jsem si představil, že bych ho nechal jen tak, nedokázal jsem to. Musel jsem si půjčit od sousedky paní Holubové pár stovek na první ošetření. Fík, jak jsem ho začal nazývat, na mě hleděl, když mu sestřička čistila ránu, a já najednou cítil, že za něj nesu odpovědnost.

Byl jsem unavený, podrážděný a často jsem litoval, že jsem ho vůbec pustil dovnitř. V noci čuchal po bytě, funěl, občas štěkl do tmy. Jeho dech byl horký, někdy těžký, a místy jsem měl strach, že v bytě něco rozkouše. Ale každý večer, když jsem si sedl ke zprávám, se mi stočil k nohám, tlapky měkce na koberci, a já ucítil jeho teplý dech na svém nártu.

Začal jsem s ním chodit ven. Deštěm, podél tratě, po špinavých chodnících sídliště, kde to vždycky smrdělo starým pivem a výpary z popelnic. Poprvé jsem potkal souseda Šimka, jinak zamračeného, se kterým jsem se roky nebavil – Fík k němu došel, opatrně k němu přičichl a on se na něj usmál. „To je fešák, toho jste kde našel?” zeptal se, a od té doby jsme si říkali alespoň dobrý den.

Dny plynuly a já si Fíka nevědomky připustil k tělu. Možná proto, že voněl trochu jako zatuchlý sklep, a možná proto, že jeho teplo mi připomnělo, že ještě žiju. Ale byl jsem pořád naštvaný – na něj, na sebe, na celý svět, že jsem v tom sám. Jednou večer mi volal Tomáš, jestli může přijít na pár dnů. Když zjistil, že mám psa, rozčílil se: „Zbláznil ses? Vždyť tam bude smrad a chlupy!” Pohádali jsme se tak, že odešel bez rozloučení. Věděl jsem, že jsem ho tentokrát ztratil doopravdy.

Po pár týdnech jsem zjistil, že s Fíkem je potřeba chodit ven i v dešti, i když jsem měl horečku. Musel jsem upravit pracovní dobu, abych stíhal venčení před ranní šichtou v Tesku. Znamenalo to méně přesčasů – méně peněz. Ale Fík mě potřeboval. Často jsem si říkal, jestli to stálo za to, když jsem u pokladny počítal drobné a v ledničce měl jen paštiku a rohlíky zlevněné včera v akci.

Pak přišla zima. Jedno ráno, když jsem otevřel dveře, abychom šli ven, Fík se nechtěl postavit. Dýchal ztěžka, tělo měl horké, čumák suchý. Měl jsem strach – jeho dech byl přerušovaný, téměř chrčivý. Zabalil jsem ho do staré deky a běžel s ním na veterinu, mráz řezal do tváře, v tramvaji na mě lidi koukali, jako bych ho tam pašoval načerno. Doktor řekl, že má zápal plic a potřebuje léčbu hned, jinak to nepřežije. Cena léků byla stejná jako můj půlměsíční plat, ale podepsal jsem papír a slíbil, že to splatím.

Doma jsem seděl u topení, v bytě smrděla směs promočené srsti a studeného železa, Fík ležel u mých nohou zabalený v dece a já každou hodinu kontroloval, jestli ještě dýchá. Jeho dech byl mělký, srdce mu tlouklo pomaleji, až jsem jednou ráno zjistil, že už se nehýbe. Pohladil jsem ho naposledy po hlavě a ucítil, jak jeho tělo pomalu chladne pod mou dlaní.

Bylo ticho, tentokrát jiné. Nebyla to prázdnota po odchodu Evy nebo syna. Byla to tichá vděčnost, že jsem aspoň na chvíli mohl být něčí součástí, že jsem někomu dal domov, i když jen na chvíli.

Člověk prý pozná cenu lásky, až když o ni přijde. Ale lze se vůbec rozhodnout správně – když víme, že to bolí? Co byste udělali vy, kdyby vám někdo zaklepal na dveře se sedřenýma tlapkama?