Stín rodinné rozepře: Skandál v Hostivaři. Jak mi tchyně málem zničila rodinu

„Tohle dítě potřebuje pořádnou výchovu, Kačko! Nechci, aby z ní vyrostla rozmazlená princezna jako ty!“ Tchyně stála uprostřed naší kuchyně v Hostivaři, ruce v bok, oči plné výčitek. Zuzanka, moje dvouměsíční holčička, zrovna plakala v postýlce a já měla pocit, že se mi hroutí svět.

„Prosím tě, mami, nech Kačku být,“ ozval se Honza, ale jeho hlas byl slabý, skoro provinilý. Věděla jsem, že se bojí postavit své matce. Vždycky to tak bylo – ona rozhodovala, on ustupoval. A teď jsem byla já ta cizí, která narušila jejich symbiózu.

Vzpomínám si na první dny po porodu. Byla jsem vyčerpaná, hormonální bouře mi cloumala tělem a jediné, co jsem chtěla, bylo trochu klidu. Místo toho mi tchyně denně volala, že přijde „na pomoc“, ale ve skutečnosti jen kritizovala: „Tohle jsi měla udělat jinak. Proč ji kojíš tak často? Proč ji nosíš v šátku? To za nás nebylo.“

Jednoho dne jsem už nevydržela a vybuchla: „Paní Jano, tohle je moje dítě! Prosím vás, respektujte to.“ V tu chvíli se mezi námi něco zlomilo. Tchyně se urazila a začala proti mně štvat celou Honzovu rodinu. Jeho sestra Martina mi přestala psát, jeho otec mě přestal zdravit na rodinných oslavách.

Honza byl mezi dvěma mlýnskými kameny. „Kačko, prosím tě, zkus to s mámou vydržet. Ona to myslí dobře,“ říkal mi večer v ložnici, zatímco já tiše plakala do polštáře. „Ale já už nemůžu! Mám pocit, že mě chceš vyměnit za svoji matku!“ vyjela jsem na něj jednou v afektu.

Začali jsme se hádat čím dál častěji. Já byla podrážděná a nevyspalá, Honza unavený z práce a z věčného balancování mezi mnou a matkou. Jednou večer jsem slyšela jeho telefonát: „Mami, prosím tě, nech nás být. Kačka je fakt na dně.“ Odpověď jsem neslyšela, ale viděla jsem jeho slzy.

Jednoho dne přišla tchyně neohlášeně. Zuzanka spala a já si dovolila dát si sprchu. Když jsem vyšla z koupelny, tchyně stála nad postýlkou a říkala: „Chudáčku malá, maminka tě zase nechala samotnou.“ V tu chvíli jsem měla chuť křičet. „Okamžitě odejděte!“ vykřikla jsem a poprvé v životě jsem se cítila jako lvice chránící své mládě.

Tchyně odešla uražená a druhý den mi přišla SMS od Martiny: „Jsi hysterka. Máma to s vámi myslí dobře.“ Rozplakala jsem se. Připadala jsem si sama proti celému světu.

Začala jsem uvažovat o rozvodu. Honza byl pořád na straně své matky – nebo aspoň tak jsem to cítila. Jednoho večera jsem mu řekla: „Jestli si nevybereš mě a Zuzanku, odejdu.“ Mlčel dlouho. Pak řekl: „Já tě miluju, ale máma je taky moje rodina.“

Následující týdny byly peklo. Tchyně rozeslala po příbuzenstvu emaily o tom, jak špatná jsem matka. Na dětském hřišti mě začaly obcházet sousedky – některé mě litovaly, jiné odsuzovaly.

Jednou večer přišel Honza domů dřív než obvykle. Sedl si ke mně na gauč a řekl: „Mluvil jsem s mámou. Řekl jsem jí, že pokud nepřestane zasahovat do našeho života, přeruším s ní kontakt.“ Rozplakala jsem se úlevou i bolestí zároveň.

Tchyně pak několik měsíců nevolala ani nepřišla. Bylo ticho – až příliš ticho. Honza byl smutný, ale náš vztah se začal hojit. Zuzanka rostla a já se učila být matkou bez neustálého dohledu.

Po půl roce přišla omluva – stručná SMS: „Omlouvám se za všechno. Chci vidět Zuzanku.“ Dlouho jsem váhala. Nakonec jsme se setkali v kavárně na Jižním Městě. Tchyně byla jiná – unavená, pokornější. „Kačko, já jen chtěla pomoct… Ale asi jsem to přehnala.“

Nevím, jestli jí někdy dokážu úplně odpustit. Ale vím jedno – rodina je někdy to nejbolestivější i nejkrásnější zároveň.

Někdy si kladu otázku: Kde je ta hranice mezi pomocí a vměšováním? A dá se vůbec odpustit někomu, kdo vám málem rozbil rodinu?