Sedmdesátiny, které roztrhly naši rodinu: Když vlastní štěstí bolí

„Mami, to snad nemyslíš vážně!“ ozvalo se z kuchyně, kde stál můj syn Petr s tváří rudou vztekem. Jeho žena Jana se na mě dívala s očima plnýma slz a neřekla ani slovo. V ruce jsem svírala pozvánky na svou sedmdesátku, které jsem jim právě předala. V tu chvíli jsem pochopila, že tahle oslava nebude jen o radosti.

Celý život jsem byla ta, která šetří. Každou korunu jsem obracela dvakrát, abych mohla Petrovi dopřát lepší dětství, než jsem měla já. Po smrti manžela jsem zůstala sama v našem panelákovém bytě na Jižním Městě a spořila dál – pro jistotu, pro rodinu, pro „kdyby náhodou“. Ale letos jsem si řekla: „Jednou v životě to musí být o mně.“

Sedmdesátka je přece jen jednou za život. Chtěla jsem velkou oslavu v restauraci U Tří zvonků, kde jsme s manželem kdysi tančili na svatbě. Chtěla jsem vidět všechny své přátele pohromadě, smát se, zpívat a na chvíli zapomenout na samotu. Když jsem Petrovi a Janě oznámila, že jsem utratila většinu svých úspor za pronájem sálu, kapelu a pohoštění, jejich tváře ztuhly.

„A co náš nový auto?“ vyhrkl Petr. „Vždyť jsi nám slíbila, že nám přispěješ! Bez toho to nedáme.“

Zamrazilo mě. Ano, kdysi jsem jim řekla, že až budou potřebovat, ráda pomůžu. Ale nikdy jsme se nedomluvili konkrétně. Jana se rozplakala: „Myslela jsem, že ti na nás záleží…“

V tu chvíli jsem se cítila jako nejhorší matka na světě. Všechno ve mně křičelo, abych jim ty peníze dala. Ale zároveň jsem cítila, že pokud to neudělám teď, už nikdy si svůj sen nesplním. Celou noc jsem nespala a přemítala: Mám právo být jednou sobecká?

Oslava byla nádherná. Přišlo přes padesát lidí – sousedky z domu, bývalé kolegyně z pošty, dokonce i moje sestřenice z Moravy. Smáli jsme se, tančili a já měla pocit, že žiju. Ale Petr s Janou přišli jen na chvíli. Seděli stranou, Petr mlčel a Jana se ani neusmála. Když odcházeli, Petr mi jen suše popřál všechno nejlepší a Jana mě ani neobjala.

Po oslavě se mezi námi rozhostilo ticho. Petr mi nevolal týdny. Když jsem se ozvala já, byl odměřený: „Nemáme čas.“ S vnučkou Terezkou jsem si psala jen přes Messenger – a i tam byly odpovědi čím dál kratší.

Začala jsem pochybovat o svém rozhodnutí. Každý večer jsem seděla v kuchyni u hrnku čaje a dívala se na fotky z oslavy. Byla jsem šťastná? Ano… Ale stálo to za tu bolest?

Jednou večer mi zazvonil telefon. Byla to Jana. „Potřebujeme tě pohlídat Terezku,“ řekla bez obalu. „Máme schůzku v bance.“ Když mi Terezku přivezli, byla tichá a smutná. „Babičko, proč je táta pořád naštvaný?“ zeptala se mě tiše.

Objala jsem ji a slzy mi tekly po tváři. „Někdy dospělí dělají chyby,“ řekla jsem jí. „A někdy je těžké najít cestu zpátky.“

Po tom večeru jsem se rozhodla napsat Petrovi dopis. Otevřeně jsem mu popsala své pocity – jak moc ho mám ráda, jak moc mě bolí naše odcizení, ale i to, že jsem potřebovala jednou myslet na sebe. Odpověď přišla až za týden.

„Mami,“ stálo v SMSce, „chápu tě líp, než si myslíš. Jen mě to mrzí kvůli Janě a Terezce. Ale snad to časem přebolí.“

Od té doby je mezi námi stále napětí. Už to není jako dřív – návštěvy jsou kratší, rozhovory opatrnější. Ale aspoň jsme si řekli pravdu.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Měla jsem právo dát přednost vlastnímu štěstí před rodinným klidem? Nebo je mateřská láska vždycky o oběti? Co byste udělali vy na mém místě?