Pronajali jsme dům manželovu bratrovi: Jak nás rodina málem zničila – příběh, který stále bolí

„Tohle už dál nejde, Jitko! Už měsíc nám neposlal ani korunu a sousedi si stěžují, že je tam hluk do noci!“ křičel na mě Petr, můj manžel, když jsme seděli u kuchyňského stolu v našem bytě na okraji Brna. V ruce svíral mobil, na displeji rozsvícené jméno jeho mladšího bratra Tomáše. Vzduch byl hustý, napětí by se dalo krájet. V tu chvíli jsem si vzpomněla na ten den před rokem, kdy jsme s Petrem seděli v té samé kuchyni, plní naděje a dobrých úmyslů.

Tehdy Tomáš přišel s prosbou, že potřebuje někde bydlet. Právě se rozváděl, jeho žena ho vyhodila z bytu a on neměl kam jít. „Prosím, Petře, Jitko, já vám to budu platit, slibuju. Jen potřebuju začít znovu, aspoň na pár měsíců,“ žadonil. Měl v očích slzy a já cítila, jak se mi svírá srdce. Petr se na mě podíval a já kývla. Vždyť je to rodina, ne? Máme malý domek po babičce v Modřicích, stejně tam nikdo nebydlí. Proč bychom mu nepomohli?

Začátek byl krásný. Tomáš byl vděčný, každý měsíc posílal nájem, dokonce nám pomohl s opravou střechy. Občas jsme za ním zajeli na kafe, smáli jsme se, jak si tam zařídil útulno. Jenže pak se něco změnilo. Tomáš začal chodit domů pozdě, často opilý, a brzy se k němu nastěhovala jeho nová přítelkyně Lenka. Sousedé si začali stěžovat na hluk, na nepořádek kolem domu. Jednou mi volala paní Novotná, že prý Tomáš vyhazuje odpadky přes plot. Styděla jsem se. Ale pořád jsem věřila, že je to jen přechodné období.

Pak přišly první problémy s placením. „Jitko, promiň, teď to mám v práci blbý, příští měsíc to doženu,“ psal mi Tomáš. Jenže další měsíc nepřišlo nic. A další zase nic. Petr byl čím dál víc nervózní, hádali jsme se kvůli tomu skoro každý večer. „Je to můj bratr, nemůžu ho jen tak vyhodit!“ bránil se Petr, ale já už byla zoufalá. Dům chátral, peníze nikde, sousedé na nás koukali skrz prsty.

Jednoho dne jsem se rozhodla, že tam zajdu osobně. Když jsem zazvonila, otevřela mi Lenka v županu, v ruce cigaretu. „Jo, Tomáš je v hospodě. Co chcete?“ řekla otráveně. V kuchyni byl nepořádek, všude prázdné lahve, na stole popelník přetékající nedopalky. Cítila jsem, jak se mi chce brečet. „Potřebujeme zaplatit nájem, Lenko. Už tři měsíce nic nepřišlo,“ řekla jsem tiše. Lenka jen pokrčila rameny. „To si vyřiďte s Tomášem. My teď nemáme.“

Když jsem se vrátila domů, rozbrečela jsem se. Petr mě objal, ale byl sám bezradný. „Co máme dělat? Je to přece rodina…“ opakoval pořád dokola. Jenže já už byla na dně. Začali jsme řešit, jestli Tomáše vystěhujeme. Petr se bál, že tím zničí vztah se svým bratrem. Já jsem se bála, že přijdeme o dům. Nakonec jsme se rozhodli, že mu dáme poslední šanci. Poslali jsme mu dopis, kde jsme jasně napsali, že pokud do měsíce nezaplatí, budeme muset podniknout právní kroky.

Tomáš nám neodpověděl. Místo toho nám začali volat jeho rodiče. „Jak můžete být tak bezcitní? Vždyť je to váš bratr! Vždyť jste mu slíbili pomoc!“ křičela do telefonu tchyně. Cítila jsem se jako zrádce. Všichni v rodině se na nás dívali skrz prsty, jako bychom byli ti špatní. Jenže Tomáš dál neplatil, dům byl v hrozném stavu a my jsme se s Petrem už skoro nebavili o ničem jiném.

Nakonec jsme museli podat výpověď z nájmu. Tomáš se urazil, přestal s námi mluvit. Když jsme přijeli po dvou měsících dům zkontrolovat, byl prázdný. Všude špína, rozbitá okna, zničený nábytek. Sedla jsem si na schody a rozplakala se. Tolik jsme chtěli pomoct, tolik jsme věřili, že rodina je základ. A místo toho jsme přišli o dům, o peníze a skoro i o sebe navzájem.

Dnes už je to rok. S Petrem jsme to nakonec ustáli, ale vztahy v rodině jsou pořád napjaté. Tomáš s námi nemluví, rodiče se nám vyhýbají. Občas si říkám, jestli jsme to neměli řešit jinak. Ale jak? Když pomůžete rodině a oni vás zradí, co pak? Má vůbec cenu obětovat svůj klid pro někoho, kdo si toho neváží?

Někdy večer, když nemůžu spát, si v duchu opakuju: „Stálo to všechno za to? Nebylo by lepší být někdy sobecký a chránit si vlastní štěstí?” Co byste udělali vy na mém místě?