Pronajali jsme dům bratrovi mého muže: Jak nás rodinné vztahy málem zničily

„Tohle už dál nejde, Honzo! Buď se s Petrem domluvíš, nebo odcházím já!“ křičela jsem na svého muže uprostřed kuchyně, zatímco za dveřmi naše děti tiše poslouchaly. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi celý svět rozpadá pod rukama. Nikdy bych nevěřila, že jedno rozhodnutí – pronajmout náš starý dům bratrovi mého muže – dokáže roztrhat naši rodinu na kusy.

Všechno začalo před dvěma lety. Petr, Honzův mladší bratr, přišel o práci a jeho manželka Lucie čekala druhé dítě. Bylo mi ho líto. Vždyť jsme rodina! Měli jsme starší dům po Honzových rodičích v Říčanech, který jsme chtěli časem prodat. „Co kdybychom ho nabídli Petrovi?“ navrhla jsem jednou večer Honzovi. „Aspoň jim pomůžeme, než se postaví na nohy.“

Honza byl nejdřív opatrný. „Víš, jaký Petr je… Vždycky všechno slíbí a pak to nějak nedopadne.“ Ale nakonec souhlasil. Sepsali jsme jednoduchou nájemní smlouvu, symbolický nájem, všechno férově. Petr byl nadšený, Lucie nám děkovala se slzami v očích.

První měsíce byly klidné. Petr nám posílal nájem včas, děti si hrály na zahradě a my měli dobrý pocit, že jsme pomohli. Jenže pak začaly drobné problémy. „V domě je vlhko, musíme opravit sklep,“ volal Petr jednoho večera. „A topení skoro netopí.“ Snažili jsme se být vstřícní – zaplatili jsme opravu sklepa i nový kotel. Jenže požadavky přibývaly.

Jednou večer jsem zaslechla Honzu, jak do telefonu tiše říká: „Petře, už to fakt nejde… Nemůžeme pořád platit další opravy.“ Když zavěsil, byl bledý. „Petr říká, že když mu nepomůžeme, odstěhuje se a nechá nám dům v dezolátním stavu.“

Začaly hádky. Petr přestal platit nájem úplně. Lucie mi posílala zprávy plné výčitek: „Myslela jsem, že jste rodina! Jak můžete chtít peníze, když víte, že jsme na tom špatně?“ Cítila jsem se jako zrádkyně. Honza byl mezi dvěma mlýnskými kameny – na jedné straně já a naše děti, na druhé jeho bratr.

Jednoho dne jsme přijeli k domu neohlášeni. Zahrada byla zarostlá plevelem, okna špinavá a v obýváku seděl Petr s kamarády u piva. „Tohle je náš domov!“ vykřikla jsem zoufale. Petr se jen ušklíbl: „Když vám to vadí, tak si to opravte sami.“

Začali jsme řešit právní kroky. Najednou se z nás stali nepřátelé. Lucie rozeslala po celé rodině e-maily o tom, jak jsme je vyhodili na ulici. Moje tchyně mi volala a plakala do telefonu: „Jak jste to mohli udělat vlastnímu bratrovi?“ Na rodinných oslavách bylo dusno, děti nechápaly, proč už si nehrají se svými bratranci.

Honza se uzavřel do sebe. Večer seděl mlčky u televize a já měla pocit, že mezi námi roste neviditelná zeď. „Proč jsi mě do toho tlačila?“ vyčetl mi jednou v hádce. „Vždyť jsem tě varoval!“

Jednou v noci jsem nemohla spát a přemýšlela jsem nad tím vším. Chtěla jsem jen pomoct rodině. Vždyť přece tak to má být – držet při sobě! Ale místo vděku přišla zrada a bolest.

Po roce soudních tahanic Petr konečně odešel. Dům byl zničený – rozbitá okna, zničené podlahy, všude nepořádek. Opravy nás stály všechny úspory. Rodina byla rozdělená na dva tábory – jedni stáli za námi, druzí za Petrem.

Dnes už je to rok od chvíle, kdy jsme dům opravili a prodali. S Honzou jsme spolu zůstali, ale něco mezi námi navždy prasklo. Na rodinných setkáních je pořád cítit napětí.

Někdy si říkám: Stálo to vůbec za to? Má smysl riskovat klid v rodině kvůli pomoci druhým? Co byste udělali vy na mém místě?