„Moje tchýně nám vnucuje svůj dům na okraji Prahy“ – Když rodina rozděluje místo aby spojovala

„Proč mi to děláš, Tomáši? Proč jí prostě neřekneš, že ten dům nechceme?“ vyhrkla jsem, když jsem viděla, jak Tomáš zase vypíná telefon, sotva na displeji blikne „Máma“. Byli jsme v kuchyni našeho malého bytu na Jižním Městě a napětí by se dalo krájet. Venku pršelo a kapky bubnovaly do parapetu, jako by chtěly podtrhnout moji úzkost.

Tomáš se na mě unaveně podíval. „Protože to není tak jednoduché, Lucie. Je to moje máma. Celý život pro mě dělala první poslední. A teď… teď po mně chce něco, co prostě nemůžu udělat.“

Zhluboka jsem se nadechla. Už několik měsíců se všechno točilo kolem toho zatraceného domu v Hostivaři. Tchýně, paní Novotná, nám nejdřív nenápadně naznačovala, že by bylo fajn, kdybychom „zůstali v rodině“. Pak začala být konkrétnější: „Víte, děti, já už na ten dům nestačím. Je tam zahrada, sklep, všechno potřebuje opravit. Vy byste tam mohli mít krásný život. A já bych si mohla koupit malý byt někde blíž centru.“

Jenže my jsme ten dům nechtěli. Ani jeden z nás. Já jsem vyrůstala v paneláku a představa starého domu s věčně vlhkou chodbou a zahradou plnou plevele mě děsila. Tomáš měl práci v Karlíně a dojíždět z Hostivaře by znamenalo hodinu v tramvaji denně. Navíc jsme věděli, že dům je ve špatném stavu a potřeboval by investice, na které jsme prostě neměli.

Ale paní Novotná byla neúnavná. Každý týden volala. Někdy mi dokonce psala zprávy: „Lucko, přemluv Tomáše, prosím tě. Já už fakt nemůžu.“ Nebo: „Vždyť je to pro vaše dobro. Dům je rodinné stříbro.“

Začala jsem být podrážděná. Přestala jsem se těšit na společné nedělní obědy. Když jsme tam naposledy byli, tchýně nás provedla domem a ukazovala na každou prasklinu ve zdi: „Tohle by Tomáš určitě spravil. On je šikovný.“

Tomáš mlčel a já cítila, jak se mezi námi něco láme. Po cestě domů jsme jeli mlčky. V autě bylo dusno.

Jednou večer jsem to nevydržela a zavolala své mámě. „Mami, co mám dělat? Tchýně nás tlačí do něčeho, co nechceme. Tomáš je z toho úplně mimo.“

Moje máma byla vždycky rozumná: „Lucko, musíš si stát za svým. Jestli ten dům nechcete, nesmíte ustoupit jen proto, že je to rodina. Jinak budete nešťastní všichni.“

Jenže jak říct ne vlastní matce? Tomáš byl čím dál víc uzavřený. Přestal s mámou mluvit úplně. Když mu volala, vypínal telefon nebo předstíral, že je v práci.

Jednou večer jsem ho našla sedět potmě v obýváku. „Tomáši, takhle to nejde dál,“ řekla jsem tiše.

Pokrčil rameny: „Já vím. Ale mám pocit, že ať udělám cokoliv, bude to špatně. Buď zklamu mámu, nebo tebe.“

„A co když zklameš sám sebe?“ zeptala jsem se.

Mlčel dlouho. Pak zašeptal: „Já už nevím, kdo vlastně jsem.“

Začali jsme se hádat kvůli maličkostem – kdo vynese odpadky, kdo koupí mléko. Ale ve skutečnosti jsme bojovali o něco mnohem hlubšího: o naši svobodu rozhodovat o vlastním životě.

Jednou večer přišla paní Novotná neohlášeně k nám domů. Přinesla koláč a tvářila se smutně.

„Děti, já už fakt nevím, co mám dělat,“ řekla a rozplakala se.

Tomáš seděl jako přikovaný. Já jsem jí nabídla čaj a snažila se najít správná slova.

„Paní Novotná… my si toho vážíme, opravdu,“ začala jsem opatrně. „Ale my nejsme připravení převzít ten dům. Máme jiné plány…“

Tchýně mě přerušila: „A co já? Mám tam zůstat sama? Vždyť jste moje jediná rodina!“

Tomáš konečně promluvil: „Mami, my tě máme rádi. Ale nemůžeme žít tvůj život místo tebe.“

Nastalo ticho. Tchýně vstala a odešla bez slova.

Od té doby je mezi námi ticho ještě hlubší než předtím. Tomáš je smutný a já mám pocit viny pokaždé, když projíždíme kolem Hostivaře.

Někdy si říkám: Je rodina opravdu to nejdůležitější? Nebo bychom měli být věrní sami sobě? Co byste udělali vy na mém místě?