Máma chce, abych si rozuměla s nevlastní sestrou. Ale její upřímnost mě ničí.

„Proč pořád čumíš do toho mobilu? To neumíš normálně mluvit?“ Lucčin hlas mě vytrhl z myšlenek. Seděla jsem na verandě u babičky, v ruce mobil a snažila se ignorovat dusno, které mezi námi viselo od chvíle, co přijela s tátou a Ivanou.

„Mluvím, když mám s kým,“ odpověděla jsem tiše a doufala, že to bude stačit. Ale Lucie se jen ušklíbla a zvedla obočí. „No jasně, princezna z Prahy se s náma venkovanama bavit nebude.“

Zamrazilo mě. Vždycky jsem se těšila na léto u Máchova jezera. S tátou jsme chodili na ryby, s babičkou pekli koláče a večer poslouchali pohádky o vodnících. Jenže letos bylo všechno jinak. Táta se před rokem oženil s Ivanou a já dostala nevlastní sestru Lucii. Máma mi pořád opakuje, jak je důležité, abychom si s Lucií rozuměly. Jenže jak to mám udělat, když mě její upřímnost bodá jako kopřivy?

První den po jejich příjezdu jsem se snažila být milá. Nabídla jsem jí, že ji vezmu na loďku. „Díky, ale já radši něco normálního,“ odsekla mi. Když jsem jí chtěla ukázat staré fotky z dětství, jen protočila oči: „Tohle mě fakt nezajímá.“

Táta se tvářil provinile a večer za mnou přišel do pokoje. „Zlato, dej jí čas. Je to pro ni taky nové.“ Jenže já měla pocit, že čas je to poslední, co by nám pomohlo.

Jednou večer jsme seděli všichni u stolu a babička vytáhla svůj slavný borůvkový koláč. Lucie si ukrojila kus a bez mrknutí oka řekla: „Tohle je lepší než ty kupovaný hnusy od mámy.“ Ivana zrudla a ticho u stolu by se dalo krájet. Táta rychle změnil téma, ale já viděla v Ivaniných očích slzy.

Další den jsme šly s Lucií samy do lesa na borůvky. Chtěla jsem prolomit ledy. „Víš, že jsem tu jednou potkala srnku?“ začala jsem opatrně. Lucie se na mě podívala: „A co? To jako čekáš, že ti zatleskám?“

Zastavila jsem se a zhluboka se nadechla. „Proč jsi na mě pořád taková?“ vyhrkla jsem nakonec.

Lucie se zarazila. Chvíli mlčela a pak řekla: „Protože mi připadáš falešná. Všichni tě mají rádi, jsi dokonalá dcera a já… já jsem vždycky byla ta problémová.“

Najednou jsem nevěděla, co říct. Vždycky jsem si myslela, že Lucie je jen drzá a necitlivá, ale teď jsem v jejích očích viděla něco jiného – smutek a vztek.

Když jsme se vrátily domů, Ivana seděla na terase a plakala. Lucie kolem ní prošla bez povšimnutí a já zůstala stát ve dveřích. „Co se děje?“ zeptala jsem se opatrně.

Ivana si otřela slzy: „Mám pocit, že selhávám jako máma i jako manželka. Lucie mě nesnáší a tvůj táta je mezi dvěma ohni.“

Sedla jsem si vedle ní a poprvé za celé léto jsem cítila, že nejsme soupeřky, ale dvě ženy v jedné bouři.

Večer přišel táta za mnou do pokoje. „Vím, že to není jednoduché,“ začal opatrně. „Ale rodina není o tom, že si všichni rozumí hned. Je to o tom snažit se znovu a znovu.“

Další dny byly jako na houpačce. Jednou jsme se s Lucií pohádaly kvůli tomu, kdo umyje nádobí („Ty jsi tu host!“ – „A ty jsi tu taky jen napůl!“), jindy jsme spolu seděly u vody a mlčely tak dlouho, až to přestalo být trapné.

Jednoho večera jsme šly s Lucií samy k jezeru. Sedly jsme si na molo a dívaly se na hvězdy.

„Víš,“ začala Lucie tiše, „já vlastně nikdy neměla opravdovou ségru.“

Podívala jsem se na ni a poprvé za celé léto jsem měla pocit, že mezi námi něco vzniká.

„Ani já ne,“ odpověděla jsem.

Mlčely jsme dlouho. Pak Lucie řekla: „Možná bychom to mohly zkusit… ne kvůli rodičům, ale kvůli sobě.“

Usmála jsem se a cítila zvláštní klid.

Ale ráno bylo všechno zase jinak – hádka kvůli snídani („Kdo snědl poslední jogurt?!“), uražené pohledy u stolu…

Teď sedím na verandě a přemýšlím: Má vůbec smysl snažit se o vztah s někým, kdo mi pořád hází klacky pod nohy? Nebo je právě tohle rodina – bojovat i tehdy, když to bolí?

Co byste udělali vy? Má cenu bojovat za novou rodinu, nebo si chránit svoje srdce?