Když se sestřenice nastěhovala: Opravdu jsme si navzájem pomohly?

„To si děláš srandu, že jsi zase koupila ty předražený jogurty? Vždyť máme doma tři balení!“ křičela na mě Tereza z kuchyně, zatímco já se zoufale snažila najít v peněžence poslední dvacetikorunu na tramvaj. Byla středa večer, venku pršelo a já měla za sebou dvanáctihodinovou směnu v knihkupectví. V hlavě mi hučelo a měla jsem chuť se rozbrečet.

Před dvěma měsíci jsem byla přesvědčená, že když se ke mně Tereza nastěhuje, bude to skvělé. Obě jsme vyrůstaly v malém městě u Hradce Králové, ale zatímco já jsem se po maturitě přestěhovala do Prahy, ona zůstala doma. Teď chtěla začít nový život ve velkém městě a já jí chtěla pomoct. Byla jsem naivní.

„Terezo, ty jogurty byly ve slevě. A navíc jsi mi včera řekla, že chceš víc zdravě jíst,“ snažila jsem se vysvětlit, ale ona jen protočila oči a bouchla ledničkou. „To je jedno. Stejně je to zbytečný. Já si radši koupím něco pořádnýho sama.“

V tu chvíli jsem si uvědomila, že už několik týdnů žiju v napětí. Každý den jsem počítala koruny, sledovala akce v Lidlu a vybírala oblečení v second handu. Nikdy jsem si nestěžovala – byla jsem zvyklá šetřit a nikdy jsem si nekupovala nic pro sebe. Ale teď, když tu byla Tereza, všechno bylo jinak.

Začalo to nenápadně. První týden byla nadšená, vařily jsme spolu večeře a smály se u starých českých filmů. Ale pak začala nosit domů drahé věci – avokáda, lososa, kosmetiku za pětistovku. Když jsem jí připomněla náš rozpočet, mávla rukou: „To je v pohodě, mám ještě něco našetřenýho.“

Jenže po pár týdnech začala peníze docházet i jí. Najednou chtěla půjčit na MHD, na oběd v práci, na kafe s kamarádkou. „Vrátím ti to hned, jak mi přijde výplata,“ slibovala pokaždé. Výplata přišla, ale peníze jsem nikdy neviděla.

Jednou večer jsem seděla na posteli a počítala účty. Nájem byl vyšší, než jsem čekala – Tereza nechávala topení puštěné celý den, i když nebyla doma. V koupelně byly všude její drahé šampony a masky na vlasy. V lednici její bio potraviny zabíraly půlku místa. A já? Já měla svůj starý jogurt a rohlík.

„Lucko, proč jsi taková sucharka? Vždyť nejsme na ulici,“ smála se mi jednou Tereza, když jsem odmítla jít s ní do baru na Vinohradech. „Já prostě nemám peníze na rozhazování,“ odpověděla jsem tiše. „To je tvoje chyba,“ odsekla.

Začaly jsme se hádat čím dál častěji. O peníze, o úklid, o to, kdo koupí toaletní papír nebo kdo vynese koš. Jednou jsem přišla domů a našla Terezu s partou jejích nových kamarádů – smáli se, pili víno a hráli deskovky. Nikdo mě nepozdravil. Cítila jsem se jako cizinec ve vlastním bytě.

Jednoho dne mi volala máma: „Lucko, slyšela jsem od tety, že to s Terezou není jednoduché. Nechceš přijet domů na víkend?“ Rozbrečela jsem se do telefonu. „Mami, já už nevím, co mám dělat. Připadám si jako host ve svém bytě a ještě k tomu platím za dva.“

Máma mě uklidňovala: „Musíš si s ní promluvit narovinu. Řekni jí, jak se cítíš.“

Večer jsem seděla naproti Tereze u stolu a snažila se najít správná slova. „Terezo, já už to takhle dál nezvládnu. Potřebuju, abys mi vrátila peníze za nájem a abys začala víc přispívat na domácnost.“

Tereza se urazila: „Takže mi vyčítáš každý jogurt? Každý rohlík? To je fakt trapný.“

„Nejde o jogurty,“ řekla jsem tiše. „Jde o to, že mám pocit, že tu vůbec nejsem doma.“

Další dny byly napjaté. Tereza chodila domů pozdě nebo vůbec a když už přišla, zavřela se v pokoji. Já mezitím dál počítala každou korunu a přemýšlela, jestli bych neměla radši bydlet sama – i když bych musela jíst jen těstoviny s kečupem.

Jednoho rána mi Tereza oznámila: „Našla jsem si jiný podnájem. Stěhuju se za měsíc.“ Neřekla jsem nic – jen jsem cítila obrovskou úlevu smíšenou s výčitkami svědomí.

Když odešla, byt byl najednou tichý a prázdný. Ale byl zase můj.

Teď tu sedím u okna s hrnkem levného čaje a přemýšlím: Udělala jsem chybu? Nebo je někdy lepší být sám než žít v neustálém napětí? Co byste udělali vy na mém místě?