Pes, který mi otevřel dveře (i oči): Jak mě malý kříženec naučil znovu věřit rodině

Té noci lilo jako z konve a já stála u domovních dveří paneláku v Libni, která mi už dávno přestala být domovem. V kabelce jsem mačkala klíče od bytu, do kterého mě poslední rok nechce pustit vlastní zeť. Slyšela jsem jeho hlas skrz dveře, jak se zlobí na mou dceru Janu, že zase „obtěžuju”. Cítila jsem studený pot, jak se mi vpíjí do svetru, a do toho se ke mně přitočila drobná černá fenka, promočená až na kůži, s výraznou bílou skvrnou u levého oka. Čuchla mi ke koleni a já se polekala, ale její dech byl horký a rozklepaný, jako by se taky neměla kam uchýlit.

Ani nevím, proč jsem kolem půlnoci místo domů zamířila za ní k popelnicím u Alberta. Venku byl vzduch těžký, nasáklý výfukovými plyny a mokrou hlínou. Fenka se jmenovka neměla, ale měla v očích víc sounáležitosti než kdokoliv v mém životě posledních pět let. Když jsem jí podala zbytek buchty, co mi zbyla v tašce, jikry v jejím pohledu se rozsvítily a zahřály mi prsty, které jsem měla zkřehlé zimou i úzkostí. Když štěkla a vrtěla ocasem, skoro jsem plakala.

První rozhodnutí přišlo druhý den. Místo do bytu, kde mě nechtějí, jsem v Kauflandu koupila konzervu a levnou deku. Fenka, které jsem začala říkat Kulička, se už na mě ráno čekala, schovaná u zábradlí. Čuchala do kapsy, kde jsem měla piškoty, a její dech byl krátký, jakoby s každým pohybem doufala v laskavost. Její srst voněla deštěm, ale také trochou městské špíny a tlejícího listí. Vzala jsem ji domů do svého malého bytu v pronájmu, i když jsem věděla, že domácí psy nesnáší. Riskovala jsem výpověď, ale neměla jsem to srdce ji zase nechat venku.

Pravidla v domě byla jasná: „Žádná zvířata.” Každé ráno jsem proto musela Kuličku propašovat v dece ven, schovanou pod bundou. Každý den jsem se bála, že mě paní Dvořáková ze třetího patra práskne, protože už tak mi házela nehezké pohledy, když mě viděla s mokrými stopami v chodbě. Ještě horší to bylo s penězi. Po zaplacení energie už mi z důchodu zbylo sotva na jídlo. Veterinář na rohu chtěl hned tisícovku za odčervení a očkování. Musela jsem si půjčit od známé, kterou jsem neviděla roky, a cítit se při tom trapně, ale Kulička měla konečně čisté uši a přestala se drbat.

Začala jsem se na ni těšit víc než na telefon od Jany. Byla jsem na ni zpočátku naštvaná – na dceru, i na fenku. Všichni mě nějak odstrkovali, všichni mě měli za problém. Kulička mi ale každý večer tiskla tlapou ruku, když jsem ve stresu usedala na postel, a tichý rytmus jejího srdce pod mým zápěstím mi připomněl, že ještě něco znamenám. Občas jsem ji ucítila – směs mokré srsti a piškotů, trochu psího potu, co mi zůstával na dlaních. Začala jsem jí povídat o vnučce, které mě už měsíc nechtěli půjčit na hlídání. Kulička poslouchala s hlavou nakloněnou na stranu a v očích měla tichý souhlas.

Jednou, když jsme šly kolem hřiště, jsem potkala malou Nikču z vedlejšího vchodu. Byla sama a zírala do mobilu. Obvykle mě děti ignorují, ale když Kulička zakňučela, Nikča se usmála a poprosila, jestli ji může pohladit. Viděla jsem, jak jí dotek psí hlavy zvedl náladu. „Máte strašně milou fenku,” řekla mi. Kulička jí olízla ruku, krátce zavrtěla ocasem a já si v tu chvíli uvědomila, že se poprvé za rok s někým normálně bavím. Nikča mě pak ještě potkala dvakrát a přinesla starý míček, co měla doma. Přestala jsem se cítit úplně neviditelná.

Bylo to až bolestivě krásné, jak mi fenka změnila rytmus dnů. Ale právě, když jsem jí začala důvěřovat, přišla rána. Jednoho večera jsem našla doma lístek od domácího: „Pokud tu ještě jednou najdu psa, končíte.” Byla jsem zoufalá. Volala jsem Janě, prosila ji, jestli by Kuličku na týden nevzala – prý ne, Paweł by to nikdy nedovolil. Věděla jsem, že už nemám komu říct. Musela jsem udělat druhé rozhodnutí: přestěhovat se. Našla jsem přes Facebook spolubydlení u paní Hany v Holešovicích, kde psi nevadili, jenže nájem byl o tisíc dražší. Musela jsem prodat staré šperky, abych měla na kauci.

Stěhování bylo náročné, schody studené a Kulička se bála výtahu. Její dech byl rychlý, když jsem ji nesla v náručí, a tlapky jí klouzaly na mokrých schodech. Ale byli jsme spolu. S Hanou jsme si sedly, protože i ona měla psa kdysi dávno. První týdny jsem byla nervózní, jestli mě nebude mít za přítěž. Kulička jí ale jednou v noci olízla ruku, když měla migrénu, a Hana mi druhý den řekla, že jsem udělala dobře, že jsem se nebála s někým znovu spojit.

Pak ale přišla zima a Kulička začala kašlat. Bylo to jako ledová sprcha. Veterinář řekl, že má zápal plic, a já věděla, že její malý organismus to možná nezvládne. Byla jsem u ní každý večer, hladila jí záda, cítila její slabý dech, co hřál už jen trochu. Spala u mě v posteli, její tlapky mě lechtaly na lýtku, a já jsem poprvé po letech brečela nahlas.

Kulička zemřela v lednu. Byla jsem u ní, když naposled vydechla. V bytě vonělo kávou a starým povlečením, venku padal tichý sníh. Nechtěla jsem ten den nikoho vidět, ale Hana přišla a mlčky mě objala. Pak mi přišla zpráva od Jany: „Nikča mi říkala, že jsi měla pejska. Jak ti je?”

V tu chvíli jsem se rozhodla, že už se nikdy nenechám znovu zavřít za dveře, byť by patřily vlastní rodině. Kulička mi ukázala, že domov není místo, ale vztahy, které si dovolíme vytvořit – i když nás to stojí bolest. Možná už nikdy nebudu mít psa, ale vím, že už nikdy nechci být sama ve tmě, když venku prší.

Co byste udělali vy, kdybyste museli volit mezi ztrátou toho, koho milujete, a bezpečím vlastní ulity? Kolik bolesti stojí za to riskovat kvůli naději?