Zamčené dveře, studené tlapky a já: Jak mi Kvido ukázal, že existuje druhá šance

Batoh jsem hodil do předsíně a rychle otevřel dveře, protože Kvido hystericky štěkal už na chodbě. První, co jsem si všiml, byla jeho mokrá srst a krev na zadní tlapce – a v tu chvíli mi došlo, že dveře do bytu zůstaly pootevřené. Srdce mi bušilo, když jsem zkoušel, kolik krve mu ještě teče, a hlavou mi běželo: Bude žít? Už nebude žádná druhá šance?

Po rozvodu jsem se stáhl do paneláku na okraji Ostravy. Začal jsem se bát lidí – jakéhokoli kontaktu, i v obchodě jsem radši používal samoobslužné pokladny v Kauflandu. Když mě náhodně oslovila sousedka, že hledají někoho, kdo by dočasně vzal psa z útulku, málem jsem jí zabouchl dveře před nosem. Třínohý voříšek s hnědými a šedými chlupy, kterého pojmenovali Kvido, mi tehdy připadal spíš jako komplikace.

První noc, co u mě spal, páchl mokrou trávou a starým masem. Vyhodil jsem starý koberec, protože jeho zápach pronikal do všeho – i do mého pyžama. Když jsem se snažil Kvida přesvědčit, aby spal v pelíšku, třásl se a krátce sípal, jako by ho každé nadechnutí bolelo. Nechtěl jsem další odpovědnost, měl jsem problém sám se sebou – na pohovce jsem trávil celé dny, žil jsem z polévek z pytlíku a trápila mě nespavost.

Kvido se ale nevzdal. Každé ráno mě donutil vstát, i když se mi nechtělo. Když jsem otevřel okno, dovnitř proudil vlhký listopadový vzduch, a on stál u dveří s očima upřenýma na vodítko. Venku jsme šli kolem odpadků, které mu tak chutnaly, že mě občas rozčílil. Moje peněženka byla skoro prázdná – po zaplacení nájmu a elektřiny mi na granule zbylo sotva dvě stovky. Přesto jsem poprvé za dlouhé měsíce s někým mluvil: postarší pán v parku se mě ptal, co se Kvidovi stalo. Když jsem mu řekl, že tlapku ztratil při nehodě, jen pokýval hlavou a řekl: „Má štěstí, že tě má.”

To jsem si tehdy nemyslel. Měl jsem pocit, že já mám jen další zodpovědnost. Pokaždé, když Kvido potřeboval ven, narazili jsme na sousedku Lenku, která mi kdysi nabídla pomoc. Dlouho jsem s ní nepromluvil; teď jsem ji pravidelně potkával a musel odpovídat na otázky o Kvidovi i sobě. Jednou mi nabídla, že pohlídá Kvida, když budu muset k lékaři – odmítl jsem, ale uvědomil jsem si, že se mi po tom kontaktu vlastně stýská.

Když Kvido začal kulhat ještě víc, musel jsem s ním na veterinární kliniku v Porubě. V čekárně to smrdělo dezinfekcí a mokrou srstí, a já měl stažený žaludek: ambulantní vyšetření stálo víc, než jsem měl na účtu. Lékař mi řekl, že infekce je vážná a že pokud se to rychle nevyřeší, můžeme o Kvida přijít. Když jsem platil u okénka, styděl jsem se, že žádám o možnost splátek. Kvido mi olizoval ruku, jeho dech byl teplý a voněl po kuřecí konzervě, kterou jsem mu koupil na usmířenou.

Po zákroku jsem s ním spal na zemi, abych na něj viděl. Každý jeho výdech byl slyšet; někdy se mu krátce zastavil dech, a já se bál, že už se nenadechne. Dny plynuly v nejistotě, jestli se uzdraví. Poprvé jsem si přiznal, že mě jeho nepřítomnost děsí víc, než bych čekal. Běhal jsem s ním do lékárny pro mastičky a omítky, doma jsem čistil rány a poprvé od rozvodu jsem měl pocit, že jsem pro někoho důležitý.

Jednoho dne při večerní procházce v dešti Kvido utekl. Byl jsem zoufalý – v ulici byl zmatek, tramvaje cinkaly a já tápal ve tmě mezi auty. Sousedka Lenka mě našla na chodníku promočeného až na kost, třásl jsem se zimou a vztekem. Pomohla mi s hledáním, a když jsme Kvida našli schouleného pod lavičkou, brečel jsem. Kvido se ke mně přitiskl, jeho srst byla mokrá a studená, ale jeho tělo bylo živé, srdce mu tlouklo jako splašené.

Postupně jsem začal víc mluvit se sousedy. Lenka mě pozvala k sobě na čaj, poprvé jsem byl v jiném bytě od doby, co se Magda odstěhovala. Kvido najednou nebyl jen povinnost, ale spojka se světem. Dokonce jsem kvůli němu musel změnit práci – noční směny u bezpečnostní agentury už nešly skloubit s jeho péčí, tak jsem vzal místo skladníka v Albertu. Peněz nebylo víc, spíš naopak, ale práci jsem měl blíž domovu a mohl být s Kvidem častěji.

Kvido mi změnil vztah i s mamkou – dlouho jsme si nevolali, po rozvodu jsem jí nezvedal telefon. Když slyšela, že mám psa, přijela se podívat; chvíli jí trvalo, než se odvážila Kvida pohladit, ale nakonec jsme spolu seděli na gauči a povídali si tak, jako kdysi.

Dnes už vím, že Kvido není zázrak ani ideál – pořád mě někdy štve, jeho pelíšek smrdí a občas mám chuť všechno zabalit. Ale naučil mě, že někdy stačí, aby vám někdo dýchal za krkem a zahříval nohy, abyste nezůstali sami napořád. On přežil a já se díky němu pomalu vracím mezi lidi.

Přemýšlím – kolik z nás by se vůbec odvážilo zvednout dveře, když za nimi čeká nový život? A co je vlastně větší odvaha: pustit si někoho blíž, nebo přežívat sám?