Když věrnost bolí: Jak mi voříšek změnil pohled na rodinu

„Drž, Hugo, drž! Ještě kousek, prosím!“ křičela jsem do ticha úzkého panelákového dvora, zatímco jsem v ruce svírala jeho promočené vodítko. Sníh mu slepoval hnědý kožich, tlapky krvácely od ledu, a já jsem poprvé za poslední měsíc cítila opravdový strach, že ho ztratím. Za plotem zůstala tma a ticho, jen z dálky bylo slyšet houkání sanitky.

Rozvod nám s Danem zanechal jen malý byt v Ostravě-Zábřehu a vzpomínky, které pálily silněji než vodka od Vietnamců v nočním obchodě. Zůstala jsem sama a ve svých třiceti devíti jsem poprvé v životě nevěděla, komu můžu věřit. Moje rodina z Nového Jičína se mi vyhýbala; když jsem zavolala mámě, slyšela jsem v jejím hlase únavu a výčitku, že „každý má svoje starosti”. Celé dětství jsem slýchala, že rodina drží pohromadě – ale když jsem potřebovala pomoc s nájmem nebo jen pár slov, všichni mlčeli. Snědla jsem poslední polévku z pytlíku, dívala se ven na šedivé sídliště a přemýšlela, jestli má něco z toho cenu.

Huga jsem potkala ve chvíli, kdy pro mě mělo všechno stejnou, prázdnou chuť. Byli jsme s dcerou Luckou ve starém útulku v Ostravě-Třebovicích, jen tak, „na koukání”, protože Lucka chtěla na chvíli zapomenout na hádky. Hugo seděl v koutě kotce, třásl se zimou a voněl směsí mokré země a starého sena. Když jsem ho poprvé pohladila, jeho srst byla hrubá, ale pod ní jsem cítila teplo, které mi připomnělo, že ještě pořád dokážu něco cítit. Lucka na mě prosebně koukla – a já, proti všemu rozumu i finanční logice, podepsala papíry. Byla jsem bez práce, s nájmem na dně účtu a bez jistoty, že psa uživím, ale nemohla jsem říct ne. To byla moje první nevratná volba.

Začátky byly těžké. Hugo v noci kňučel, štěkal na každé hlasité auto a neměl rád samotu. Bylo mi zle z únavy; ranní procházky v mrazu byly peklo, boty mi promokly, kabát smrděl psem a mokrou trávou. Nevěděla jsem, kde najdu peníze na granule, a Lucka mi během hádky vyčetla, že „ani o psa se neumíš postarat”. Ale Hugo mi pokaždé, když jsem otevřela dveře, vrtěl ocasem tak zuřivě, že se jeho tělo třáslo. Když se ke mně přitulil v noci, slyšela jsem jeho těžké, zadýchané dýchání a cítila jeho teplý dech na ruce. Po letech, kdy jsem usínala jen s hlavou plnou výčitek, byl ten pocit klidu až znepokojivý.

Druhé nevratné rozhodnutí přišlo, když mě kvůli Hugovi vyhodili z podnájmu. Paní domácí si stěžovala na štěkot, na chlupy v chodbě, a když zjistila, že mám zpoždění s nájmem, dala mi týden na vystěhování. Moje matka mi do telefonu řekla, že „kdybych se nerozvedla, nemuselo by ke všemu dojít” a že „pes do bytu nepatří”. Lucka chtěla zůstat u táty, „aspoň tam není pořád napětí”. Když jsem balila věci, Hugovi se třásly nohy, pořád mě následoval a čumákem narážel do mých lýtek. Smrděl deštěm a strachem. Měla jsem dvě možnosti: dát Huga zpátky do útulku, nebo hledat nový, ještě menší byt někde v Porubě, kde berou psy a kde budu zase sama. Vybrala jsem si Huga. Stěhovala jsem se se dvěma igelitkami, Hugovým pelíškem a prázdnou peněženkou. Druhé nevratné rozhodnutí.

Na nové adrese jsem poprvé pocítila, že Hugo mě drží nad vodou. Každý den jsme chodili na procházky kolem rybníka Oáza. Ve vzduchu byl cítit mráz a někdy i puch spáleného uhlí z okolních domů. Hugo pořád tahal na vodítku, očichával zmrzlé trsy trávy a občas se zastavil, aby mě rozesmál legračním poskokem, když mu sníh studil packy. Díky němu jsem začala zdravit sousedku – paní Novotnou, která mě jednou pozvala na kafe a dala Hugovi kousek vánočky. Přátelství mezi námi rostlo stejně nenápadně jako Hugova důvěra ke mně. Najednou jsem měla někoho, kdo mě viděl, když se mi nedařilo, a kdo se mě neptal na rodinná dramata. Třetí nevratné rozhodnutí – pozvat někoho nového do života, i když jsem měla strach, že zase přijde zrada.

Bolelo to ale pořád. Večer, když Hugo ztěžka dýchal u mého boku a já hladila jeho drsnou srst, přišel strach, že ho ztratím. Měl občas horečku, přestal žrát. Veterinář na klinice v Přívoze mi řekl, že bude potřeba drahé testy, ale já měla na účtu jen pár stovek. Musela jsem se rozhodnout mezi zaplacením elektřiny a péčí o psa. Vzpomněla jsem si na mámu, která mi už týdny nezvedala telefon. Nakonec jsem poprosila paní Novotnou o půjčku. Připadala jsem si trapně, ale Hugo mi olízl ruku, tak, jak to dělal první den v útulku, a já věděla, že tentokrát nenechám nikoho na holičkách – ani jeho, ani sebe.

Hugo přežil, ale stálo mě to hodně – nejen peněz, ale i hrdosti. Lucka se mi později omluvila, že byla naštvaná, ale vztah s mámou už nikdy nebyl stejný. Cítím se pořád rozpolcená: někdy lituju, že jsem tolik obětovala pro psa, který mě potřeboval, když lidi kolem mě selhali. Jindy ale cítím, že jeho oddanost a upřímnost mě naučily víc, než celá rodina za celý život.

Když mi Hugo teď usíná u nohou a já slyším jeho tiché, pravidelné dýchání, přemýšlím, co bych udělala jinak. Je správné být věrná někomu, i když vás to stojí všechno? Kde končí loajalita a začíná sebeúcta? Co byste v mé kůži udělali vy?