Zmizení mého syna: Příběh matky, která přišla o všechno během jednoho deštivého rána

„Paní Novotná, prosím vás… já už nevím, co mám dělat!“ Její hlas se třásl a slzy jí stékaly po tvářích. Stála ve dveřích mého bytu, promočená od deště, v ruce svírala pomačkanou kabelku. Než jsem stihla cokoliv říct, rozplakala se naplno.

„Kdo jste?“ zeptala jsem se tiše, i když už jsem tušila odpověď.

„Jsem Lucie… snoubenka vašeho syna Tomáše. On… on už dva týdny není doma. Zmizel. Nikdo ho neviděl.“

V tu chvíli se mi podlomila kolena. Tomáš byl můj jediný syn. Vždycky jsme spolu měli zvláštní vztah – někdy až moc blízký, jindy plný hádek a mlčení. Ale nikdy mě nenapadlo, že by mohl prostě zmizet. Bez slova, bez vysvětlení.

Lucii jsem posadila do kuchyně a uvařila jí čaj. Sama jsem se třásla tak, že jsem sotva udržela hrnek. „Proč jsi mi to neřekla dřív?“ vydechla jsem.

„Doufala jsem, že se vrátí… nebo že to bude jen nějaký omyl. Ale už nemůžu čekat. Policie nic nedělá, prý je dospělý a může odejít, kam chce.“

V hlavě mi vířily vzpomínky na poslední dny. Tomáš byl poslední dobou divný – unavený, podrážděný, často odcházel z bytu pozdě večer a vracel se až nad ránem. Když jsem se ptala, jen mávl rukou: „Mami, neřeš to.“

Lucie vytáhla z kabelky Tomášův mobil. „Našla jsem ho schovaný v šuplíku pod jeho oblečením. Byly tam jen dvě zprávy – obě od nějakého Martina. Psalo se tam: 'Musíme to vyřešit dneska večer.’ A druhá: 'Nezklam mě.’“

Martin… to jméno mi bylo povědomé. Tomáš měl kamaráda Martina už od základky, ale poslední roky se prý moc nestýkali. Co spolu mohli řešit?

Začala jsem obvolávat všechny Tomášovy známé. Nikdo nic nevěděl – nebo to aspoň tvrdili. Jen jeho bývalý spolužák Petr mi řekl něco zvláštního: „Hele, Tomáš poslední dobou dělal nějaký kšefty s autama. Prý měl dluhy.“

Dluhy? Tomáš přece nikdy neměl peníze navíc, ale že by si půjčoval? Proč mi nic neřekl? Vždycky jsme si všechno říkali… nebo jsem si to aspoň myslela.

Lucie u mě zůstala přes noc. Seděly jsme spolu v obýváku a probíraly každý detail posledních týdnů. „Myslíš, že by mohl… že by si něco udělal?“ zeptala se tiše.

„To ne,“ zavrtěla jsem hlavou, i když jsem si tím nebyla jistá. „Tomáš je silný. Jen… možná se do něčeho zapletl.“

Druhý den ráno jsme šly na policii znovu. Tentokrát jsem byla neústupná: „Je to můj syn! Něco se mu stalo! Prosím vás, udělejte něco!“ Policista jen pokrčil rameny: „Paní Novotná, dospělý člověk může odejít z domova bez vysvětlení. Pokud nemáme důkaz o trestném činu…“

Cestou domů jsme mlčely. Lucie najednou zastavila: „Tamhle je Martin!“ Ukázala na vysokého kluka s kapucí přes hlavu, který stál u trafiky na rohu.

Přiběhly jsme k němu. „Martine! Kde je Tomáš?“ vyhrkla Lucie.

Martin zbledl. „Já… já nevím…“

„Nelži!“ vykřikla jsem zoufale. „Byl jsi poslední, kdo mu psal!“

Martin se rozhlédl kolem sebe a pak zašeptal: „On… měl problémy s nějakými lidmi z Prahy. Dlužil jim peníze za auto. Říkal mi, že musí zmizet na pár dní, než se to uklidní.“

„A proč nám nic neřekl?“ ptala jsem se.

Martin pokrčil rameny: „Nechtěl vás zatáhnout do průšvihu.“

Celé dny jsem pak proseděla u okna a čekala na zprávu. Každý zvuk na chodbě mě vyděsil. Lucie chodila do práce jako tělo bez duše a večer jsme spolu mlčky seděly v kuchyni.

O týden později přišel dopis – obyčejná obálka bez zpáteční adresy. Uvnitř bylo jen pár řádků: „Mami, promiň mi všechno. Musel jsem odejít, abych vás ochránil. Miluju tě.“

Zhroutila jsem se na podlahu a brečela jako malá holka. Lucie mě objala a plakaly jsme spolu.

Od té doby uplynuly tři měsíce. Po Tomášovi se slehla zem – žádné zprávy, žádné stopy. Policie případ uzavřela jako dobrovolné zmizení dospělého člověka.

Každý den si kladu otázku: Kde je můj syn? Co všechno přede mnou tajil? A proč jsme si vlastně nikdy nedokázali říct pravdu?

Možná nikdy nenajdu odpovědi. Ale jedno vím jistě – člověk může přijít o všechno během jediného deštivého rána.

A co byste dělali vy na mém místě? Dokázali byste odpustit svému dítěti takové tajemství? Nebo byste pátrali dál za každou cenu?