Zamčené dveře domova: Příběh o ztrátě a hledání místa v rodině

„To snad není možný!“ zašeptala jsem si pro sebe a znovu zkusila klíč zasunout do zámku. Nic. Zámek byl jiný, studený, cizí. Slyšela jsem, jak někde za dveřmi šustí igelitka, možná babička, možná teta Ivana. Ale nikdo neotevřel. Mobil mi vibroval v ruce, máma psala: „Jsem v práci, zkus zavolat babičce nebo Ivaně.“ Jenže já už to zkusila. Nikdo nezvedal. Opřela jsem se čelem o dveře a snažila se nebrečet.

„Proč mi nikdo neřekl, že mě zamknou venku?“ šeptala jsem do ticha chodby. Vzpomněla jsem si na včerejší hádku. Teta Ivana mi vyčetla, že jsem prý nevděčná, že si nevážím toho, co pro mě rodina dělá. Babička jen mlčela a koukala do stolu. Máma byla v práci, jako vždycky. A já? Já jsem se snažila přežít střední školu, brigádu v Albertu a večery, kdy jsem se doma cítila jako vetřelec.

„To je trest?“ ptala jsem se sama sebe, když jsem si sedla na studené schody. V hlavě mi běžely všechny ty scény z posledních měsíců. Jak jsem přišla pozdě z brigády a babička mi zamkla dveře. Jak mi teta vyčetla, že jsem drzá, když jsem si dovolila říct, že chci jít na vysokou mimo Prahu. Jak máma jen mávla rukou: „To se nějak vyřeší, hlavně se nehadejte.“ Jenže tohle už nebylo jen hádání. Tohle bylo vyhoštění.

Z kapsy jsem vytáhla mobil a zkusila znovu volat babičce. Zvonilo to dlouho, pak se ozval její hlas, unavený a odměřený: „Ano?“

„Babi, jsem před dveřmi. Nejde mi klíč. Můžu dovnitř?“

Chvíle ticha. „Ivana říkala, že máš být dneska u kamarádky. Nechceme tu další hádky, Aničko.“

„Já… nemám kam jít. Prosím.“

„Promluvím si s tvojí mámou. Teď nemůžu, vařím.“ A zavěsila.

Zůstala jsem sedět na schodech, v hlavě prázdno. Vzpomněla jsem si, jak jsem jako malá běhala po tomhle sídlišti, hrála si na hřišti pod panelákem, jak mě babička učila plést copánky. Kde se to všechno pokazilo? Kdy se z domova stal cizí prostor, kde už nejsem vítaná?

Začala jsem psát mámě zprávu: „Babička mě nechce pustit dovnitř. Co mám dělat?“ Odpověď přišla až za půl hodiny: „Zkus to ještě jednou, já teď nemůžu odejít z práce. Zůstaneš u Sáry?“ Sáru jsem neviděla týdny, pohádaly jsme se kvůli klukovi. Neměla jsem kam jít.

Někde v bytě se ozval smích. Možná televize, možná teta s babičkou. Byla jsem tak blízko, a přitom tak daleko. Vzpomněla jsem si na všechny ty večery, kdy jsem se snažila být neviditelná, abych nevyvolala další konflikt. Na máminy sliby, že se to zlepší. Na babiččiny tiché povzdechy, když jsem přišla domů pozdě. Na tetiny výčitky, že jsem rozmazlená a sobecká.

„Proč mě nikdo neposlouchá?“ zašeptala jsem do ticha. Slzy mi stékaly po tvářích a já si připadala menší a menší. Všichni kolem mě měli své jistoty, své domovy, své rodiny. Já měla jen klíč, který už nepasoval do žádného zámku.

Po hodině jsem se zvedla a šla dolů před panelák. Sedla jsem si na lavičku, kde sedávali důchodci a řešili politiku. Teď tam nikdo nebyl. Jen já a můj pocit, že jsem zbytečná. Přemýšlela jsem, jestli mám jet na hlavák a přespat na nádraží. Nebo zkusit zavolat tátovi, kterého jsem neviděla roky. Ale co bych mu řekla? Že mě vlastní rodina nechce doma?

Znovu jsem volala mámě. Tentokrát to zvedla. „Aničko, já fakt nemůžu odejít z práce. Zkus to vydržet, večer přijdu a promluvíme si.“

„Ale mami, já nemám kam jít. Prosím tě, řekni babičce, ať mě pustí dovnitř.“

Slyšela jsem, jak si povzdechla. „Víš, jak je to teď doma napjaté. Ivana je naštvaná, babička taky. Musíš být trpělivá.“

„Ale já už nemůžu! Vždyť je to můj domov!“

„Aničko, prosím tě, nebreč. Zkus to ještě chvíli vydržet.“

Zavěsila. Seděla jsem na lavičce a sledovala, jak se stmívá. Lidé chodili kolem, nikdo si mě nevšímal. Byla jsem neviditelná. Přemýšlela jsem, jestli jsem opravdu tak špatná, jak mi teta říká. Jestli jsem si tohle vyhoštění zasloužila. Nebo jestli je chyba v nich.

Po další hodině jsem se rozhodla. Zvedla jsem se a šla zpátky ke dveřím. Zaklepala jsem. Slyšela jsem kroky. Dveře se pootevřely, v mezeře se objevila babiččina tvář.

„Co chceš?“ zeptala se tiše.

„Chci domů. Prosím.“

„Ivana nechce, abys tu dneska byla. Je to pro všechny lepší.“

„A co já? Kam mám jít?“

Babička mlčela. Pak zavřela dveře.

Stála jsem tam ještě dlouho. Nakonec jsem se rozbrečela nahlas. Sousedka z vedlejšího bytu otevřela dveře a podívala se na mě. „Co se děje, Aničko?“

„Nemůžu domů. Vyměnili zámek.“

Přikývla, jako by to chápala. „Chceš si na chvíli sednout ke mně?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Děkuju, já to zvládnu.“

Seděla jsem na schodech, dokud se nevrátila máma. Byla unavená, kruhy pod očima, v ruce tašku s nákupem.

„Pojď,“ řekla tiše. „Promluvíme si.“

Seděly jsme v autě, protože domů mě máma vzít nemohla. Teta Ivana prý trvá na tom, že tam dneska nesmím. Máma mi koupila bagetu na benzínce a snažila se mě utěšit. „To se spraví, Aničko. Jen je teď doma těžká atmosféra. Musíš být silná.“

„Ale proč já? Proč já musím být ta silná, když oni mě vyhazují?“

Máma mlčela. Věděla jsem, že odpověď nemá.

Nakonec mě odvezla k tetě Janě na druhý konec Prahy. Tam jsem mohla přespat. Ale nebyl to domov. Byla to jen další cizí postel, další cizí zámek, do kterého můj klíč nepasoval.

Celou noc jsem přemýšlela, co bude dál. Jestli se někdy vrátím domů. Jestli mě rodina ještě někdy přijme zpátky. Nebo jestli si budu muset najít nový domov, nové místo, kde budu patřit.

A tak se ptám: Co je vlastně domov? Je to místo, kde máte klíč? Nebo místo, kde vás někdo čeká a otevře vám dveře, když zaklepete?