Vyšla jsem z domu s prasklým kufrem, když mi vlastní syn zabouchl dveře před nosem. Můj příběh o zradě a tichu po ní.

„Mami, už toho mám dost! Nemůžeš tu zůstat, když nemáš čím přispět! Potřebujeme pokoj pro malou a ty… prostě už to nejde!“ Synův hlas rezonoval chodbou našeho paneláku na Jižním Městě. Stála jsem tam, v ruce držela starý kufr, který už dávno ztratil kolečko, a cítila, jak mi srdce tluče až v krku. Bylo mi dvaasedmdesát a nikdy by mě nenapadlo, že mě vlastní dítě vyhodí z bytu, který jsem pomáhala splácet, kde jsem žehlila jeho košile a vařila polévky, když byl nemocný.

„Kubo, prosím tě, vždyť nemám kam jít…“ šeptla jsem, ale on už byl otočený zády, ruce v bok, oči tvrdé jako kámen. Jeho žena, Petra, stála za ním a ani se na mě nepodívala. Věděla jsem, že to ona ho k tomu dohnala, ale stejně mě bodlo, když jsem viděla, jak pevně drží jeho ruku. „Mami, už jsme to řešili. Nemáme peníze navíc. A ty už důchod máš, tak si najdi něco svého. Tady už pro tebe místo není.“

Zavřel dveře. Slyšela jsem, jak cvakl zámek. Chvíli jsem jen stála, kufr mi sjel z ruky a rozepnul se, oblečení se vysypalo na špinavou dlažbu. Sousedka paní Novotná otevřela dveře a jen se na mě soucitně podívala. „To je mi líto, paní Hrdličková…“ řekla tiše, ale rychle zase zavřela. Všichni v domě věděli, že jsem poslední roky žila u syna, protože můj byt v Nuslích jsme prodali, abychom mohli zaplatit jeho dluhy. Teď jsem byla na dlažbě, s kufrem, který už ani nedržel pohromadě.

Sedla jsem si na schody a rozplakala se. V hlavě mi běžely vzpomínky – jak jsem Kubu vodila do školky, jak jsem mu šila kostým na maškarní, jak jsem mu v osmnácti pomáhala z první opice. Vždycky jsem byla ta, která držela rodinu pohromadě. Když jeho otec odešel za jinou, zůstala jsem sama, ale nikdy jsem si nestěžovala. Pracovala jsem v knihovně, přivydělávala si korekturami, abychom měli na školní výlety, na nové boty. A teď? Teď jsem byla přítěž.

Zvedla jsem se, posbírala věci a zavolala své sestře Marii. „Maruško, můžu k tobě na pár dní? Kuba mě… vyhodil.“ V telefonu bylo ticho. „Bože, Aleno, co se stalo? Přijeď, hned ti dám klíče.“

U Marii jsem spala na rozkládacím gauči. Byla vdova, sama měla málo, ale nikdy by mě nenechala na ulici. „Víš, že jsem ti to říkala, že Petra tě nemá ráda. Ale že by Kuba… to bych nevěřila,“ povzdechla si jednou večer, když jsme seděly u čaje. „Co budeš dělat?“

Nevěděla jsem. Můj důchod byl malý, většina šla na léky a jídlo. Sociální byty byly plné, čekací doba roky. Zkoušela jsem volat na úřady, ale všude jen papíry, formuláře, čekání. „Paní Hrdličková, musíte si najít podnájem. Nebo zkuste domov pro seniory.“

Domov pro seniory. Ta slova mě bodla do srdce. Já, která jsem celý život pracovala, platila daně, vychovala syna, teď mám skončit někde, kde mě budou cizí lidé převlékat a krmit? Ne, to jsem nechtěla. Ale co jiného mi zbývalo?

Jednou večer jsem sebrala odvahu a zavolala Kubovi. „Kubo, prosím tě, můžu si aspoň vzít svoje věci? Fotky, knížky, pár hrnků…“

„Mami, teď se to nehodí. Petra je těhotná, máme dost starostí. Nech to být, já ti něco přivezu.“

Nepřivezl nic. Po týdnu jsem zjistila, že moje věci skončily v popelnici. Sousedka mi to řekla, když jsme se potkaly v obchodě. „Všechno vyházeli, paní Hrdličková. Bylo mi to líto, ale co jsem mohla dělat?“

Začala jsem chodit na procházky do parku, abych nemusela být pořád u Marie. Tam jsem potkala paní Evu, která taky přišla o byt kvůli dětem. Seděly jsme na lavičce a povídaly si o tom, jak se svět změnil. „Dřív jsme drželi při sobě. Teď jsme jen přítěž. Ale víš co, Aleno? My to zvládneme. Máme jedna druhou.“

Začaly jsme chodit spolu na obědy do charity, někdy jsme si daly kávu v bufetu u nádraží. Bylo to jiné, než jsem si představovala stáří. Ale aspoň jsem nebyla sama.

Jednou jsem potkala Kubu na ulici. Vedl za ruku malou dcerku. Když mě uviděl, znejistěl. „Mami…“

„Neboj, nejdu tě prosit. Jen jsem tě chtěla vidět. A tu malou taky.“

Podíval se na mě, v očích měl slzy. „Promiň, mami. Já… nevím, co na to říct.“

„Nic neříkej. Jen si pamatuj, že rodina je to jediné, co člověk má. A když ji ztratíš, už ji nikdy nenajdeš.“

Odešla jsem. Dnes žiju v malém podnájmu, mám pár přátel, občas si povídám s Marií nebo Evou. Bolí to, když si vzpomenu, jak jsem byla pro Kubu všechno a teď jsem pro něj nikdo. Ale naučila jsem se žít s tím, co mám.

Někdy v noci přemýšlím: Bolí víc zrada, nebo to ticho, které po ní zůstane? A jak dlouho ještě budu čekat, že se jednou ozve a řekne: „Mami, promiň…“? Co byste udělali vy na mém místě?