Víc dostal švagr než syn – Jak se moje rodina rozpadla u notáře

„To není možné! To prostě nemůže být pravda!“ křičel jsem v kanceláři notářky, zatímco mi v ruce drnčel šálek s kávou. Moje sestra Jana seděla naproti mně, oči zarudlé, ale neplakala. Vedle ní stál její manžel Petr, tvářil se provinile, ale v očích mu svítilo cosi vítězného. Notářka se snažila zachovat klid, ale napětí v místnosti by se dalo krájet. Všichni jsme věděli, že dnes se rozhodne o všem – o domě v Poděbradech, o chatě na Šumavě, o penězích, které otec celý život šetřil. Ale já jsem hlavně doufal, že se konečně dozvím, že jsem pro otce něco znamenal.

Celé dětství jsem s Gábor… vlastně s Janou, mojí sestrou, soupeřil o tátovu pozornost. Táta byl přísný, málomluvný chlap, který nikdy neukázal city. Když jsem přinesl jedničku, jen kývl hlavou. Když jsem vyhrál okresní přebor v šachu, řekl: „To je dobře, ale mohl bys víc trénovat.“ Jana byla vždycky ta hodnější, poslušnější, ale i ona si musela lásku vybojovat. Když si přivedla Petra, táta ho přijal s otevřenou náručí. „Ten kluk má hlavu na správném místě,“ říkal často. Mně nikdy nic takového neřekl.

Když máma před pěti lety zemřela, všechno se změnilo. Táta byl najednou sám, uzavřený do sebe. Já jsem měl práci v Praze, rodinu, dvě malé děti. Snažil jsem se jezdit za ním, jak to šlo, ale nebylo to jednoduché. Jana s Petrem bydleli ve stejném městě, chodili za ním skoro denně. Petr mu opravoval plot, sekal trávu, vozil ho k doktorovi. Já jsem si říkal, že to je přece normální, že rodina si má pomáhat. Nikdy mě nenapadlo, že by to mohlo znamenat něco víc.

A teď tu sedím, notářka čte závěť a já slyším slova, která mi zní v hlavě jako ozvěna: „Veškerý svůj majetek odkazuji svému zeti Petru Novotnému, který mi byl v posledních letech největší oporou.“ Zbytek už nevnímám. Jana se na mě dívá, ale neodváží se promluvit. Petr se snaží něco říct, ale já ho umlčím pohledem. Všechno, co jsem si myslel, že je jisté, se rozpadá. Otec mě zradil. Nebo jsem zradil já jeho, když jsem tu nebyl, když mě potřeboval?

Vzpomínám si na poslední rozhovor s tátou. Bylo to na jaře, seděli jsme na zahradě, pili pivo. „Víš, Petře, život není fér,“ řekl mi tehdy. „Někdy člověk musí udělat těžká rozhodnutí.“ Myslel jsem, že mluví o mámě, o stáří, o samotě. Netušil jsem, že už má v hlavě rozhodnutí, které mě navždy vyřadí z jeho života.

„Tohle nemůžu přijmout,“ říkám nahlas, hlas se mi třese. „Jsem jeho syn! Celý život jsem se snažil, abych byl dobrý syn!“ Jana se rozpláče. „Brácho, prosím tě, nehádejme se. Táta to tak chtěl. Petr mu opravdu pomáhal, já… já jsem taky chtěla, aby to bylo spravedlivé.“

„Spravedlivé?“ vybuchnu. „A co já? Co moje děti? Myslíš, že jim bude stačit, že jejich děda všechno odkázal cizímu člověku?“ Petr se nadechuje, ale já ho nenechám domluvit. „Vždycky jsi byl tátův oblíbenec. Všechno jsi měl zadarmo. A teď i tohle!“

Notářka nás přeruší. „Pane Novotný, rozumím, že je to těžké. Ale váš otec byl svéprávný, rozhodl se svobodně. Pokud chcete, můžete podat námitku, ale…“ Mávnu rukou. Vím, že nemám šanci. Otec byl vždycky tvrdohlavý, nikdy by si nenechal nic rozmluvit.

Odcházím z kanceláře, venku prší. Jdu po ulici, nevnímám lidi kolem. V hlavě mi běží vzpomínky – jak jsme s tátou stavěli kůlnu, jak mě učil jezdit na kole, jak jsme spolu mlčky seděli u televize. Vždycky jsem si myslel, že rodina je víc než peníze. Ale teď si nejsem jistý. Co když jsem byl celý život jen druhý? Co když jsem nikdy nebyl dost dobrý?

Doma mě čeká manželka Eva. „Jak to dopadlo?“ ptá se tiše. Podívám se na ni a v očích mám slzy. „Všechno dostal Petr. Táta mi nezanechal nic. Ani dopis, ani vzkaz.“ Eva mě obejme. „To je hrozné, Petře. Ale možná… možná to není o penězích. Možná je to o tom, kdo byl v tu chvíli blíž.“

Celou noc nespím. Přemýšlím, jestli jsem mohl udělat něco jinak. Měl jsem za tátou jezdit častěji? Měl jsem mu víc volat? Nebo je to všechno jen o tom, že někdo prostě vyhraje a někdo prohraje? Druhý den mi volá Jana. „Brácho, prosím tě, pojďme se sejít. Nechci, aby nás to rozdělilo.“ Chci jí odpustit, ale nejde to. Cítím v sobě hořkost, kterou nedokážu potlačit.

O týden později stojím před tátovým domem. Petr seká trávu, mává na mě. „Petře, pojď na pivo,“ volá. Chvíli váhám, ale pak jdu. Sedíme na verandě, mlčíme. „Víš, nikdy jsem si nemyslel, že to takhle dopadne,“ říká Petr. „Tvůj táta byl tvrdý chlap. Ale měl tě rád, jen to neuměl říct.“

Dívám se na něj a přemýšlím, jestli má pravdu. Možná jsem celý život hledal něco, co mi táta nikdy nemohl dát. Možná je čas odpustit – jemu, Janě, Petrovi i sobě. Ale dokážu to vůbec? Nebo mě tahle křivda bude pronásledovat navždy?

Co je vlastně důležitější – peníze, nebo to, kdo byl v těžkých chvílích po boku? A dá se vůbec někdy odpustit, když vás vlastní rodina zradí?