V tísni i v radosti: Policisté a narozeninové překvapení pro Davida

„Mami, někdo nám ukradl sekačku!“ křičel jsem z okna, když jsem si všiml, že v kůlně něco chybí. Byla sobota ráno, den před mými čtrnáctými narozeninami. V naší malé vesnici u Hradce Králové se toho moc neděje, ale tahle zpráva mě úplně rozhodila. Ta sekačka nebyla jen obyčejný stroj – byla to moje jediná možnost, jak si přivydělat na nové kolo. Každý víkend jsem sekal trávu sousedům, abych si něco našetřil, protože u nás doma peněz moc nebylo. Táta odešel, když mi bylo deset, a od té doby jsme s mámou na všechno sami.

„Davide, uklidni se, třeba ji jen někdo půjčil,“ snažila se mě máma utěšit, ale v jejím hlase jsem slyšel stejnou nejistotu, jakou jsem cítil já. Věděl jsem, že ji to mrzí, protože mi tu sekačku koupila z posledních úspor. Vždycky říkala, že když budu pracovat, budu si víc vážit věcí. A já si vážil – nejen sekačky, ale i její snahy.

Když přijeli policisté, čekal jsem, že to odbydou jako další ztracenou věc. Ale když jsem jim vysvětlil, proč je pro mě ta sekačka tak důležitá, viděl jsem, jak se na sebe podívali. Jeden z nich, pan poručík Novotný, se mě zeptal: „A proč si vlastně šetříš na kolo, Davide?“

„Chci jezdit s kamarády do města. Všichni už nějaké mají, jen já pořád chodím pěšky. A taky bych mohl jezdit na brigádu dál, třeba až do Chlumce,“ odpověděl jsem a cítil, jak se mi třesou ruce. Bylo mi trapně, že musím vysvětlovat cizím lidem, proč nemám to, co ostatní berou jako samozřejmost.

Policisté si všechno zapsali a slíbili, že se pokusí něco zjistit. Máma mě pohladila po vlasech a řekla, že všechno dobře dopadne. Ale já věděl, že to říká hlavně kvůli sobě. Večer jsem seděl na posteli a přemýšlel, co teď budu dělat. Bez sekačky už si nic nevydělám a na kolo můžu zapomenout. V tu chvíli jsem měl pocit, že se mi všechno hroutí.

Druhý den ráno, na moje narozeniny, jsem byl protivný a nechtěl jsem ani snídani. Máma mi dala malý balíček – byly v něm ponožky a čokoláda. „Promiň, Davide, letos to víc nešlo,“ řekla smutně. Objali jsme se a já cítil, jak se mi derou slzy do očí. Nechtěl jsem, aby mě viděla brečet, tak jsem šel ven na dvůr.

Najednou jsem uslyšel auto. Přijela policejní oktávka a vystoupili z ní ti samí policisté jako včera. V ruce měli velkou krabici. „Davide, všechno nejlepší k narozeninám,“ řekl pan Novotný a podal mi ji. Nechápal jsem, co se děje. Otevřel jsem krabici a uvnitř byla úplně nová sekačka. „Složili jsme se na ni s kolegy. Víme, že to pro tebe hodně znamená,“ dodal tiše.

Stál jsem tam, neschopný slova. Máma začala plakat a objala mě. „To nemůžete… to je moc…,“ koktal jsem. Policisté se jen usmívali. „Davide, někdy je potřeba udělat něco dobrého. A ty si to zasloužíš,“ řekl druhý policista, pan Šimek.

Celý den jsem byl jako v transu. Sekačku jsem hned vyzkoušel a sousedé se přišli podívat, co se děje. Všichni byli překvapení, někteří i dojatí. Paní Hrdličková, která mi vždycky dává za sekání domácí koláč, mi přinesla ještě jeden navíc. „Vidíš, Davídku, dobro se vrací,“ řekla a pohladila mě po rameni.

Večer jsme s mámou seděli na lavičce před domem. „Jsem na tebe pyšná, Davide. Ne kvůli sekačce, ale protože jsi to nevzdal,“ řekla a usmála se na mě. Já jsem přemýšlel, jak je možné, že i když se zdá, že je všechno špatně, může přijít něco tak nečekaně krásného.

Ale nebylo to jen o sekačce. Ten den mi ukázal, že i když člověk nemá všechno, co by chtěl, může mít kolem sebe lidi, kteří mu pomůžou. A že i v malých vesnicích se dějí velké věci. Když jsem večer usínal, přemýšlel jsem, jestli bych já dokázal udělat pro někoho něco podobného. Možná bychom si měli častěji pomáhat, i když to není naše povinnost.

A co vy? Myslíte, že byste v podobné situaci taky pomohli? Nebo byste jen mávli rukou a šli dál? Někdy stačí málo, aby se něčí svět změnil.