Svatba, která roztrhla naši rodinu: Bratr odešel kvůli daru od tchyně

„To snad nemyslíš vážně!“ ozvalo se z druhé strany sálu, právě když jsem v ruce držela klíče od nového domu, které nám s úsměvem předávala moje tchyně, paní Novotná. Všichni hosté se otočili a já zahlédla svého bratra Petra, jak stojí vedle své ženy Lucie, obličej rudý vzteky. V tu chvíli se mi sevřelo srdce. Vždycky jsme byli s Petrem blízko, vyrůstali jsme spolu v malém bytě na Žižkově, kde jsme se dělili o všechno – o poslední kousek čokolády, o staré kolo i o sny. Nikdy by mě nenapadlo, že právě on mi zkazí svatební den.

Všechno začalo už ráno, když jsme se s mamkou chystaly v šatně. „Hlavně si to dneska užij, Baruško,“ šeptala mi mamka a hladila mě po vlasech. „Všechno bude perfektní.“ Jenže už tehdy jsem cítila v žaludku zvláštní tíhu. Lucie se na mě ani nepodívala, když jsem ji zdravila. Petr byl nervózní, pořád kontroloval mobil a vyhýbal se mi pohledem. Snažila jsem se to neřešit, vždyť dnes je přece můj den.

Obřad proběhl nádherně, všichni plakali dojetím, dokonce i můj táta, který jinak slzy neukazuje. Po obřadu jsme se přesunuli do restaurace na Malé Straně, kde už čekaly stoly plné jídla, květin a smíchu. Všechno šlo podle plánu, až do chvíle, kdy přišel čas na dary. Tchyně vstala, vzala mikrofon a s dojetím v hlase začala: „Baruško, Tomáši, vím, že začínat společný život není jednoduché. Proto jsme se s manželem rozhodli, že vám darujeme náš dům v Hostivaři. Věříme, že tam budete šťastní.“

V tu chvíli se mi podlomila kolena. Věděla jsem, že Tomášova rodina je na tom finančně lépe než ta naše, ale nikdy jsem si neuvědomila, jak moc to může bolet někoho jiného. Petr se zvedl od stolu, Lucie za ním, a oba beze slova odešli. Všichni ztichli. Mamka se rozplakala, táta jen seděl a díval se do stolu. Tomáš mě objal, ale já cítila, jak se mi v hrudi rozlévá ledový strach.

Po svatbě jsem se snažila Petrovi volat, psát, ale neodpovídal. Lucie mi poslala jen krátkou zprávu: „Gratuluju k domu. Někteří z nás si na všechno musí vydřít sami.“ Ta slova mě bodla do srdce. Věděla jsem, že Petr s Lucií mají hypotéku na malý byt v Modřanech, že každý měsíc počítají každou korunu. Ale copak já za to můžu? Měla jsem odmítnout dar, aby se necítili méněcenní?

Dny po svatbě byly jako zlý sen. Mamka mi volala každý den, ptala se, jestli už se Petr ozval. Táta byl zamlklý, Tomáš se snažil mě rozveselit, ale já jsem jen seděla v novém domě a cítila se prázdná. Všude kolem byly krabice, svatební dary, ale já jsem měla pocit, že jsem přišla o něco mnohem důležitějšího.

Jednoho večera jsem se rozhodla, že za Petrem půjdu. Stála jsem před jejich bytem, ruce se mi třásly. Když mi otevřel, díval se na mě s takovou bolestí v očích, že jsem málem začala brečet. „Péťo, prosím tě, pojďme si promluvit,“ zašeptala jsem. Lucie stála za ním, ruce založené na prsou, pohled ledový. „O čem chceš mluvit, Baru? O tom, jak je život nespravedlivý? O tom, že někdo dostane dům a někdo jen dluhy?“

„To není fér, Lucie,“ snažila jsem se vysvětlit. „Já jsem o tom daru nevěděla, bylo to překvapení. Nikdy bych nechtěla, abyste se kvůli tomu cítili špatně.“

Petr se na mě podíval a v jeho hlase byla zloba i smutek: „Víš, co je nejhorší? Že jsi vždycky byla ta, co všechno dostane. Když jsme byli malí, rodiče ti koupili nové kolo, já dostal po tobě staré. Ty jsi šla na gympl, já na učňák. A teď dům. Už toho mám dost.“

Stála jsem tam, slzy mi tekly po tvářích. „Péťo, já tě mám ráda. Nechci tě ztratit. Prosím, pojďme to nějak vyřešit.“

Lucie zavrtěla hlavou. „Možná bys měla pochopit, že ne všechno se dá vyřešit penězi nebo omluvou. Některé věci prostě bolí.“

Odešla jsem domů zlomená. Tomáš mě objal, ale já jsem věděla, že mezi mnou a Petrem je teď zeď, kterou možná nikdy nepřelezu. Dny plynuly, rodina se rozdělila na dva tábory – jedni stáli za mnou, druzí za Petrem. Vánoce byly poprvé bez něj. Mamka plakala, táta se snažil dělat, že je všechno v pořádku, ale všichni jsme věděli, že už nic nebude jako dřív.

Teď sedím v našem krásném domě, ale místo radosti cítím jen prázdnotu. Stojí to všechno za to? Má smysl mít krásný dům, když v něm chybí smích mého bratra? Co byste dělali na mém místě? Má cenu bojovat o vztah, když druhá strana nechce slyšet?