Stíny minulosti: Příběh ženy, která obětovala vše pro rodinu a zůstala sama

„Marie, proč jsi zase neudělala večeři včas? Víš, jak jsem unavený z práce!“ křičel na mě Petr, když zabouchl dveře kuchyně tak silně, až se otřásly skleničky ve vitríně. Stála jsem u sporáku, ruce se mi třásly, a v hlavě mi běžela slova mé matky: „Musíš být trpělivá, Marie. Muž je hlava rodiny, žena musí držet pohromadě domov.“ V tu chvíli jsem měla chuť křičet, rozbít talíř o zem, ale místo toho jsem jen tiše řekla: „Omlouvám se, Petře, už to bude.“

Tak začínal skoro každý večer v našem malém bytě na okraji Hradce Králové. Bylo mi tehdy dvacet pět, čerstvě po svatbě, a už jsem cítila, jak se kolem mě stahuje smyčka. Petr byl vždycky dominantní, ale zpočátku jsem to brala jako projev síly, kterou jsem obdivovala. Jenže postupně se jeho síla změnila v požadavky, které jsem nikdy nemohla splnit. A do toho všeho se neustále vměšovali moji rodiče.

„Marie, neměla bys tolik poslouchat svého muže. On tě jen využívá,“ říkala mi máma, když jsem za ní přijela na víkend do vesnice u Pardubic. Táta jen mlčky seděl u stolu, občas zabručel něco o tom, že ženská má držet jazyk za zuby. Byla jsem rozpolcená – doma jsem musela být poslušná manželka, u rodičů zase hodná dcera, která nikdy nezklame. Kde jsem byla já? Kde byly mé sny?

Vzpomínám si, jak jsem jako malá chtěla být učitelkou. Milovala jsem děti, hrála jsem si na školu s mladší sestrou Janou. Ale když jsem se po maturitě rozhodovala, co dál, táta řekl: „Na vysokou? To je zbytečné, Marie. Najdi si pořádného chlapa, postarej se o rodinu.“ A tak jsem šla pracovat do místní pekárny. Tam jsem poznala Petra. Byl o deset let starší, měl vlastní auto a v očích mých rodičů byl ideální partie. Když mě požádal o ruku, máma brečela štěstím. Já jsem brečela taky, ale z úplně jiného důvodu.

První roky manželství jsem se snažila být dokonalá. Každý den jsem vařila, prala, uklízela, chodila do práce a večer čekala, až Petr přijde domů. Když byl v dobré náladě, přinesl mi kytku z benzínky. Když byl ve špatné, házel po mně výčitky a někdy i talíře. Nikdy mě neuhodil, ale jeho slova bolela víc než jakákoliv rána. „Jsi k ničemu, Marie. Ani děti mi nedokážeš dát,“ říkal, když jsem po dvou letech stále nebyla těhotná.

Chodila jsem po doktorech, brala léky, modlila se. Máma mi radila bylinky, táta se tvářil, že neplodnost je moje vina. Petr se začal vracet domů později a později, někdy jsem v jeho košili cítila cizí parfém. Ale nikdy jsem se nezeptala. Mlčela jsem. Vždyť žena má držet rodinu pohromadě, ne?

Jednoho dne jsem přišla domů a našla Petra sedět v kuchyni s cizí ženou. Byla mladá, krásná, smála se jeho vtipům. „To je Lenka, kolegyně z práce,“ řekl mi Petr, aniž by se na mě podíval. Lenka se na mě usmála, ale v jejích očích jsem viděla soucit. Ten večer jsem poprvé spala v obýváku na gauči. Petr mi ráno řekl, že bych měla být vděčná, že mě ještě neopustil.

Začala jsem být jako stín. Chodila jsem do práce, domů, k rodičům, a všude jsem byla jen tichá, poslušná Marie. Jana se mi snažila pomoci, ale sama měla malé děti a manžela, který ji miloval. Záviděla jsem jí. Jednou mi řekla: „Marie, proč s Petrem nezkončíš? Máš právo být šťastná.“ Ale já jsem jen zavrtěla hlavou. „Co by tomu řekli rodiče? Co by řekla vesnice?“

Roky plynuly. Petr si našel jinou, Lenka otěhotněla a on odešel. Zůstala jsem sama v prázdném bytě, s tichým telefonem a prázdnou lednicí. Rodiče mi řekli, že jsem selhala jako žena. Máma plakala, táta se mnou nemluvil. Jana mě objala a řekla: „Teď můžeš začít žít pro sebe.“ Ale já jsem nevěděla, jak.

Začala jsem chodit na procházky do parku, pozorovala jsem děti, jak si hrají, a přemýšlela, jaký by byl můj život, kdybych tehdy neposlechla rodiče, kdybych šla na vysokou, kdybych si vybrala jiného muže. Každý večer jsem si psala do deníku, snažila se najít sama sebe. Pomalu jsem začala zjišťovat, že život může být i o mně, ne jen o ostatních.

Jednou jsem potkala starou spolužačku, Hanu. Pozvala mě na kávu a povídaly jsme si celé hodiny. Řekla mi, že se rozvedla, že začala studovat v pětatřiceti a že nikdy nebyla šťastnější. „Marie, nikdy není pozdě začít znovu,“ řekla mi. Ta slova mi zněla v hlavě ještě dlouho.

Dnes je mi čtyřicet pět. Pracuji jako asistentka v mateřské škole, děti mě mají rády. Rodiče už nejsou, Jana žije v Brně a občas mi zavolá. Petr se mi jednou ozval, chtěl se vrátit, ale já jsem mu řekla ne. Poprvé v životě jsem myslela na sebe.

Někdy večer sedím u okna, dívám se na hvězdy a ptám se sama sebe: Stálo to za to, obětovat své sny kvůli očekáváním ostatních? Kolik žen kolem mě žije stejný příběh a bojí se udělat první krok? Co byste udělali vy na mém místě?