Soudní síň, kde se rozpadl můj svět: Milenka mého muže mě napadla před zraky všech a pravda o soudci změnila vše

„Tohle je tvoje vina, Lucie! Kdybys nebyla taková chudinka, Gábora bys nikdy neztratila!“ Její hlas se rozléhal soudní síní jako siréna. V tu chvíli jsem cítila, jak mi srdce buší až v krku. Stála jsem tam, sedm měsíců těhotná, a před zraky všech – advokátů, svědků i samotného soudce – mě Petra, milenka mého manžela, prudce kopla do břicha. Všichni ztuhli. Slyšela jsem jen svůj vlastní dech a tlumený výkřik, který mi unikl ze rtů.

Gábor, můj manžel, stál opodál. Jeho oči byly prázdné, jako by v tu chvíli neviděl mě, ale úplně cizí ženu. „Co to děláš?!“ vykřikl konečně a rozběhl se ke mně. Ale nebylo v tom láskyplné starosti – spíš vztek a zmatek. „Lucie, proč jsi ji vyprovokovala? Proč musíš všechno zničit?“

V tu chvíli jsem pochopila, že všechno je jinak. Že už nejsem jeho žena, ale jen překážka na cestě k jeho nové lásce. Soudce, starší muž s hlubokými vráskami na čele, sledoval scénu s neuvěřitelným výrazem v očích. Nikdo tehdy netušil, že právě on je Gáborův otec – tajemství, které mělo vyjít najevo až později.

Sanitka přijela během několika minut. Ležela jsem na nosítkách a hlavou mi běžely vzpomínky na náš společný život: první rande v kavárně na Národní třídě, svatba v kostele na Malé Straně, první Vánoce v našem bytě na Vinohradech. Jak se to mohlo takhle pokazit?

V nemocnici mi lékaři oznámili, že dítě je v pořádku. Ale já už jsem nebyla stejná. Gábor za mnou přišel až večer. „Lucie… já nevím, co mám dělat. Petra čeká taky dítě. A já… já nevím, komu mám věřit.“

„A komu věříš teď?“ zeptala jsem se tiše.

Mlčel. Pak odešel.

Další týdny byly peklem. Média se o případ začala zajímat – Gábor byl známý podnikatel, jeho firma stavěla nové byty v Karlíně a Smíchově. Lidé si šeptali na ulici, sousedé mě litovali nebo odsuzovali. Máma mi volala každý den: „Musíš být silná kvůli miminku! Nesmíš se zhroutit!“ Ale jak mám být silná, když mi někdo ukradl život?

Jednoho dne mi zazvonil telefon. Byl to soudce – pan Novotný. „Paní Lucie, potřebujeme si promluvit. Je tu něco, co byste měla vědět.“

Sešli jsme se v malé kavárně u Hlavního nádraží. Byl nervózní a pořád si mnul ruce. „Víte… Gábor je můj syn. Nikdo to neví – ani on sám ne. Opustil jsem jeho matku ještě před jeho narozením. Celý život jsem litoval…“

Zůstala jsem zticha. Najednou mi došlo, proč byl při soudu tak rozrušený.

„Chtěl jsem vám pomoct,“ pokračoval tiše. „Ale musím být nestranný. Přesto… pokud budete potřebovat svědectví o tom útoku… postavím se za vás.“

Cítila jsem směs vděku a zoufalství. Byla jsem sama proti všem – proti Gáborovi, Petře i veřejnosti.

Porodila jsem dceru v polovině března. Byla krásná a zdravá – jediný důvod, proč ráno vstát z postele. Gábor přišel do porodnice s obrovskou kyticí růží a slzami v očích: „Odpusť mi… prosím…“

Ale já už nemohla zapomenout na tu bolest a ponížení. „Gábore,“ řekla jsem tiše, „možná bych ti někdy odpustila nevěru. Ale nikdy ti neodpustím to, že jsi mě nechal samotnou ve chvíli, kdy mě někdo napadl a ohrozil naše dítě.“

Petra porodila syna o měsíc později. Gábor byl rozpolcený mezi dvěma rodinami – mezi dvěma dětmi, dvěma ženami a dvěma světy.

Soud nakonec rozhodl v můj prospěch – získala jsem dceru do péče a Gábor platil vysoké alimenty. Petra byla odsouzena za ublížení na zdraví podmíněně.

Ale co dál? Každý den se ptám sama sebe: Dá se vůbec začít znovu po takové zradě? Může člověk ještě někdy někomu věřit? Co byste udělali vy na mém místě?