Poslední šance pana Hrdličky: Čtyři sestry a jeden osud

„Pane Hrdličko, už zase jste utekl z pokoje! Váš stav je vážný, musíte zpátky do postele!“ ozývá se za mnou hlas sestřičky, ale já ji sotva slyším. Srdce mi buší jako splašené, když se opírám o chladné zábradlí mostu v Holešovicích. Je listopad, Praha je zahalená do mlhy a já, starý, bohatý, ale osamělý muž, cítím, že už mi moc času nezbývá. Všichni kolem mě se tváří, že mě mají rádi, ale vím, že čekají jen na dědictví. Můj syn Tomáš už mě tři roky nenavštívil, dcera Jana mi píše jen na Vánoce.

A pak je uvidím. Čtyři malé holky, sestry, sedí pod mostem, zabalené do starých dek, třesou se zimou a jedna z nich tiše pláče. Nemůžu odtrhnout oči. Vypadá to, že jsou úplně samy na světě. Přistoupím blíž, i když sotva dýchám. „Co tady děláte, holky? Kde máte rodiče?“ ptám se a hlas se mi třese. Nejstarší z nich, asi desetiletá, se na mě podívá s tvrdým pohledem, který by nemělo znát žádné dítě. „Máma je v léčebně, táta v base. My jsme tu samy. Nechte nás být.“

V tu chvíli se ve mně něco zlomí. Vzpomenu si na své dětství v Nuslích, na to, jak jsme s bratrem jedli suchý chleba a matka plakala, když neměla na uhlí. Vím, že jim nemůžu dát všechno, ale aspoň něco. „Pojďte se mnou. Dám vám najíst a ohřeju vás. Nemusíte se bát.“ Dívky se na sebe podívají, chvíli váhají, ale nakonec kývnou. Pomalu je vedu do svého bytu na Letné, kde už dlouho nikdo nebyl.

Když je usazuji ke stolu a dávám jim polévku, cítím, jak se mi do očí derou slzy. Nejmladší, Anička, se na mě usměje. „Děkuju, pane.“ V tu chvíli vím, že jsem udělal správnou věc. Zavolám své právničce, paní Novotné, a řeknu jí, že chci holky adoptovat. Ona se na mě dívá, jako bych se zbláznil. „Pane Hrdličko, jste nemocný. Vaše rodina to nikdy nepřijme.“ Ale já trvám na svém.

Začíná boj s úřady. Sociální pracovnice, paní Štěpánková, mi nevěří. „Pane Hrdličko, proč to děláte? Máte vlastní děti, proč chcete cizí?“ Odpovídám jí popravdě: „Protože moje děti už mě nepotřebují. Tyhle holky ano.“ Po týdnech papírování a nekonečných návštěv nakonec dostávám souhlas. Holky jsou oficiálně moje.

Moje rodina zuří. Tomáš mi volá: „Tati, to nemyslíš vážně! Ty jim chceš odkázat všechno, co jsi celý život budoval?“ Jana mi píše dlouhý e-mail plný výčitek. Ale já vím, že dělám správnou věc. Holky se pomalu zabydlují. Nejstarší, Klára, je pořád ostražitá, ale začíná mi věřit. Druhá v pořadí, Lucka, je veselá a pořád zpívá. Třetí, Monika, je tichá, ale má krásné oči. Nejmladší Anička mě objímá, kdykoli projdu kolem.

Jednoho večera, když sedíme u televize a já jim čtu pohádku, najednou cítím ostrou bolest na hrudi. Všechno se rozmazává. Slyším, jak holky křičí. „Kláro, volej záchranku!“ Lucka běží ke dveřím, Monika mi drží ruku. Anička pláče. Přijíždí sanitka, všechno je v mlze. Probudím se na JIPce v Motole. Doktoři mi říkají, že jsem měl infarkt. „Máte štěstí, že vás někdo našel včas,“ říká mladý lékař. „Vaše dcery byly úžasné. Zachránily vám život.“

Ležím na nemocničním lůžku, kolem mě pípají přístroje. Holky za mnou chodí každý den. Nosí mi obrázky, čtou mi z knížek, povídají si se mnou. Nikdy jsem necítil tolik lásky. Ale vím, že můj čas se krátí. Jednoho rána se mi udělá zle. Přístroje začnou houkat, sestry pobíhají kolem. Klára mě drží za ruku. „Nebojte, tati, jsme tu s vámi.“ Slyším, jak se Lucka modlí, Monika šeptá, že mě má ráda. Anička mi zpívá ukolébavku.

Najednou se všechno ztiší. Vidím světlo, cítím klid. Ale pak slyším hlasy. Holky se hádají s doktory. „Nenechte ho umřít! On je náš táta!“ Klára se rozpláče, Lucka křičí, Monika se modlí, Anička mě drží za ruku. Lékaři jsou v šoku. Nikdy neviděli tolik odhodlání u dětí. Dělají všechno, co mohou. A já, i když už skoro necítím tělo, vím, že nejsem sám.

Probudím se po několika hodinách. Holky sedí kolem mě, drží mě za ruce. Doktor Novák mi říká: „Vaše dcery vás doslova vytáhly zpátky. Nechtěly vás pustit. To se jen tak nevidí.“ Usměju se na ně. „Holky, vy jste moje největší štěstí.“

Dny plynou, můj stav se zlepšuje. Holky jsou pořád se mnou. Moje rodina se mi už neozývá, ale mně to nevadí. Mám novou rodinu. Jednoho dne, když sedíme na lavičce v nemocniční zahradě, Klára se mě zeptá: „Tati, proč jsi nás vlastně vzal k sobě? Vždyť jsi nás neznal.“ Podívám se jí do očí a řeknu: „Protože každý si zaslouží druhou šanci. A vy jste mi ji daly taky.“

Když se vracíme domů, sousedé si šeptají. Někteří nás odsuzují, jiní obdivují. Ale mně je to jedno. Důležité je, že jsme spolu. Holky chodí do školy, mají kamarády, smějí se. Já je každý večer objímám a děkuju osudu, že mi je poslal do cesty.

Někdy v noci přemýšlím, jestli jsem udělal správně. Co když jsem jim jen přidal další bolest? Ale když slyším jejich smích a vidím, jak se drží za ruce, vím, že jsem jim dal to nejdůležitější – domov.

A tak se ptám: Udělal by to na mém místě někdo jiný? Nebo by se každý raději díval jinam? Co byste udělali vy?