Po 55. narozeninách se můj manžel změnil: Zůstávám sama a nevím proč

„Jano, dneska přijdu pozdě, mám ještě něco v práci,“ ozvalo se z telefonu, když jsem se snažila připravit slavnostní večeři. Byly moje 55. narozeniny a já si představovala, že si s Petrem sedneme ke stolu, otevřeme víno a budeme se smát jako dřív. Místo toho jsem dostala tulipány z tržnice, lahev vína a rychlý polibek na čelo. „Promiň, bolí mě hlava, měl jsem těžký den,“ zamumlal a zavřel se ve svém pracovně. Seděla jsem v kuchyni, dívala se na svíčky a slyšela jen tiché ťukání klávesnice z vedlejšího pokoje.

Ráno jsem vstala dřív než obvykle. Petr už byl pryč. Na stole ležel vzkaz: „Jsem u Marka, dneska se nevrátím. Potřebuji trochu prostoru.“ Zůstala jsem stát v pyžamu, s hrnkem studené kávy v ruce, a snažila se pochopit, co se děje. Vždyť jsme spolu byli přes třicet let. Vychovali jsme dvě děti, prošli jsme si dobrým i zlým. Nikdy jsem si nemyslela, že by Petr mohl odejít.

Celý den jsem chodila po bytě jako tělo bez duše. Volala jsem dceři Lucii, ale nechtěla jsem jí říct pravdu. „Mami, všechno v pořádku?“ ptala se. „Jasně, jen jsem unavená,“ zalhala jsem. Večer jsem si otevřela víno, které mi Petr přinesl, a pustila si staré fotky. Na jedné jsme byli na dovolené v Krkonoších, smáli jsme se, objímali. Kde se to všechno ztratilo?

Další dny byly jako zlý sen. Petr se domů vracel jen občas, většinou pozdě v noci, nebo vůbec. Když jsem se ptala, co se děje, odpovídal vyhýbavě. „Potřebuju čas, Jano. Nechci o tom mluvit.“ Začala jsem pochybovat o sobě. Jestli jsem nebyla dost dobrá, jestli jsem ho něčím neodradila. Všechno jsem analyzovala – jak vařím, jak vypadám, jak s ním mluvím.

Jednoho dne jsem šla do obchodního centra koupit si nové boty. Chtěla jsem si udělat radost, možná trochu zapomenout. A tam jsem ho uviděla. Stál u kavárny s nějakou ženou. Smáli se, drželi se za ruce. Byla mladší, měla dlouhé tmavé vlasy a na sobě drahý kabát. Petr jí něco šeptal do ucha a ona se červenala. Zůstala jsem stát jako přimražená. Nevěděla jsem, jestli mám utéct, nebo za nimi jít. Nakonec jsem se otočila a odešla. Slzy mi tekly po tváři, ani jsem si nevšimla, že jsem si zapomněla koupit ty boty.

Doma jsem seděla na gauči a čekala, až přijde. Když vešel, byl překvapený, že jsem vzhůru. „Kde jsi byl?“ zeptala jsem se tiše. „U Marka,“ odpověděl bez mrknutí oka. „Nelži mi, Petře. Viděla jsem tě dnes v galerii. S kým jsi tam byl?“ Najednou ztratil barvu. „Jano, já… to není tak, jak si myslíš.“ „Tak jak to je?“ křičela jsem. „Po třiceti letech si zasloužím pravdu!“

Sedl si naproti mně, hlavu v dlaních. „Nevím, co se to se mnou děje. Poslední roky mám pocit, že mi něco uniká. Že jsem promarnil život. Ta žena… je kolegyně z práce. Je mi s ní dobře. Nechci ti ublížit, ale potřebuju změnu.“

Byla jsem v šoku. „Takže všechno, co jsme spolu prožili, už nic neznamená? Kvůli nějaké kolegyni zahodíš celý náš život?“ „Nechci to zahodit, Jano. Jen… už to mezi námi není jako dřív. Potřebuju najít sám sebe.“

Celou noc jsem nespala. Přemýšlela jsem, kde se stala chyba. Jestli jsem mohla něco udělat jinak. Ráno jsem šla do práce s kruhy pod očima, kolegyně si toho všimla. „Jano, jsi v pořádku?“ „Jen špatně spím,“ zalhala jsem znovu. V práci jsem byla jako robot. Doma ticho, prázdno, jen Petrův kabát občas visel na věšáku.

Děti si začaly všímat, že se něco děje. Lucie mi volala častěji, syn Tomáš přijel na víkend. „Mami, co se děje s tátou?“ ptal se. „Má teď těžké období v práci,“ odpověděla jsem, ale v očích jsem měla slzy. Tomáš mě objal. „Mami, ať se děje cokoliv, jsme tu pro tebe.“

Jednou večer jsem sebrala odvahu a zavolala své nejlepší kamarádce Aleně. „Alčo, já už to nevydržím. Petr má jinou. Nechce se mnou být.“ Alena mě vyslechla, pak řekla: „Jano, nejsi v tom sama. Tohle se stává. Ale nesmíš se z toho zhroutit. Jsi silná ženská. Najdi si něco, co tě bude těšit. Mysli na sebe.“

Začala jsem chodit na procházky, přihlásila jsem se na kurz keramiky. Bylo to těžké, každý večer jsem usínala s pocitem prázdnoty. Ale pomalu jsem se učila žít sama. Petr se domů vracel čím dál méně. Nakonec mi jednoho dne oznámil, že si našel byt a že odchází. „Jano, promiň. Nechci ti ubližovat, ale musím to udělat.“

Zůstala jsem sama v našem bytě, mezi fotkami, vzpomínkami, prázdnými šálky od kávy. Někdy mám pocit, že už nikdy nebudu šťastná. Ale pak si vzpomenu na děti, na kamarádky, na to, že život nekončí. Možná je čas začít znovu.

Někdy se ptám sama sebe: Proč se to muselo stát zrovna mně? A je možné ještě někdy věřit, že láska vydrží celý život? Co byste udělali vy na mém místě?