Pět let ticha: Co je víc – rodina, nebo peníze?

„Tak co mám podle tebe dělat, mami? Mám jim to prostě odpustit?“ vyhrkla jsem do telefonu, zatímco jsem nervózně přecházela po kuchyni. Všude kolem mě ticho, jen tikot hodin a můj vlastní zrychlený dech. Venku se stmívalo a v paneláku na Proseku se rozléhalo to zvláštní napětí, které člověk cítí, když se schyluje k bouři – tentokrát ale ne na obloze.

Moje máma si povzdechla. „Aleno, tohle není fér. Vy jste jim dali peníze, které jste mohli použít na vlastní bydlení! A teď ti Petr řekne, že to nechá být? Že to prostě smaže?“

Zavřela jsem oči. V hlavě mi běžely vzpomínky na ten den před pěti lety, kdy Petr přišel domů s tím, že jeho rodiče mají problém. „Potřebují půjčit. Jinak přijdou o byt,“ řekl tehdy. Byli jsme čerstvě po svatbě, měli jsme našetřeno něco přes půl milionu – peníze na zálohu na vlastní byt. Místo toho jsme je dali jeho rodičům. „Je to jen na pár měsíců,“ sliboval mi Petr. „Všechno nám vrátí.“

Jenže měsíce se změnily v roky. Jeho rodiče nikdy nic nevrátili. A my zůstali v pronájmu, kde nám každou chvíli zvedali nájem. Každý měsíc jsem počítala, kolik nám chybí do hypotéky. Každý měsíc jsem si říkala, že už to musí přijít – že Petrův táta prodá chalupu v Jeseníkách, jak slíbil. Jenže chalupa se neprodala. A peníze nikde.

Petr o tom nechtěl mluvit. „Jsou to moji rodiče,“ říkal vždycky tiše, když jsem se ptala. „Nemůžu je přece dát k soudu.“

A tak jsme mlčeli. Pět let ticha. Pět let, kdy jsem se bála cokoliv říct, abych ho nezranila. Pět let, kdy jsem před svou mámou předstírala, že je všechno v pořádku.

Jenže teď už to nešlo dál. Máma se dozvěděla pravdu a Petr mi včera večer oznámil, že už nechce po rodičích nic chtít. „Necháme to být, Aleno. Už to nestojí za to.“

„A co my?“ vyjela jsem na něj tehdy v obýváku. „Co naše sny? Co naše děti? Myslíš, že mi je jedno, že jsme kvůli nim přišli o šanci na vlastní byt?“

Petr jen seděl a díval se do země. „Já vím, že je to těžké… Ale jsou to moji rodiče.“

„A já? Já nejsem tvoje rodina?“

Mlčel.

Teď stojím v kuchyni a poslouchám mámu v telefonu: „Aleno, musíš si stát za svým! Takhle tě budou brát za blbce celý život! Jestli jim to odpustíte, nikdy vám to nevrátí.“

Vím, že má pravdu. Ale zároveň cítím tu tíhu – tu vinu, kterou bych měla, kdybych šla proti Petrovi a jeho rodině. Vždycky jsem chtěla být ta hodná snacha, která všechno chápe a odpouští. Jenže teď už nevím, kdo vlastně jsem.

Večer sedíme s Petrem u stolu a mlčíme. Dívám se na něj a vidím v jeho očích únavu a smutek. „Proč jsi mi nikdy neřekl pravdu?“ zeptám se tiše.

Petr pokrčí rameny. „Chtěl jsem tě chránit. Myslel jsem, že to nějak zvládneme.“

„Ale nezvládli jsme to,“ šeptám.

Najednou slyším klíč v zámku – naše dcera Klárka se vrací z kroužku keramiky. „Ahoj mami! Ahoj tati!“ volá vesele a já cítím bodnutí u srdce. Kvůli těmhle hádkám už několikrát slyšela věci, které by dítě slyšet nemělo.

Když Klárka usne, sednu si k Petrovi na gauč a vezmu ho za ruku. „Já už takhle nemůžu žít,“ řeknu napůl zoufale.

Petr se na mě podívá: „Chceš ode mě odejít?“

Zavrtím hlavou: „Nechci odejít… Ale chci vědět, že jsme tým. Že mi věříš stejně jako svým rodičům.“

Dlouho mlčíme.

Druhý den ráno mi volá tchyně: „Alenko, prosím tě… Petr mi říkal, že chceš ty peníze zpátky. My opravdu nemáme z čeho…“ Její hlas zní zlomeně a já cítím vztek i lítost zároveň.

„Paní Nováková,“ řeknu opatrně, „my jsme vám ty peníze půjčili s tím, že nám je vrátíte…“

„Já vím… Ale my jsme mysleli, že to půjde rychleji…“

Zavěsím a rozbrečím se.

Večer přijde máma na návštěvu. Sedíme u stolu a ona mi podává ruku: „Aleno, já tě chápu… Ale nesmíš dovolit, aby tě někdo využíval.“

Petr sedí naproti nám a dívá se z okna.

„Tak co navrhuješ?“ zeptám se ho nakonec.

Petr si povzdechne: „Já nevím… Možná bychom měli napsat nějakou dohodu? Nebo jim dát ještě rok?“

Máma zavrtí hlavou: „To je zbytečné… Jenom tě budou dál vodit za nos.“

Cítím se rozpolcená mezi dvěma světy – mezi rodinou svého muže a svou vlastní krví. Mezi láskou a spravedlností.

Další týdny jsou plné hádek a ticha. Klárka začíná být smutná a uzavřená. Jednou večer přijde za mnou do ložnice: „Mami… proč jsi pořád smutná?“

Objímám ji a slibuji si, že ji nikdy nenechám cítit tuhle bolest.

Nakonec napíšu Petrovi rodičům dopis – slušně, ale jasně žádám o splátkový kalendář. Odpověď nepřijde.

Jednoho dne přijdu domů a najdu Petra sedět v kuchyni s hlavou v dlaních.

„Promiň,“ řekne tiše. „Možná jsem měl být tvrdší… Možná jsem měl stát víc při tobě.“

Sednu si vedle něj a oba brečíme.

Nevím, jak tohle skončí. Nevím, jestli někdy dostaneme zpátky své peníze – nebo jestli vůbec ještě někdy budeme šťastní jako dřív.

Ale jedno vím jistě: někdy je největší bolest ta mezi lidmi, které milujeme nejvíc.

A tak se ptám sama sebe – co je vlastně víc? Rodina? Nebo pocit spravedlnosti? Co byste udělali vy na mém místě?