„Nikdy už s tebou nepromluvím!” – Můj boj o rodinu ve stínu tchyně paní Jany

„Nikdy už s tebou nepromluvím!“ vykřikla paní Jana, když za ní práskla dveřmi kuchyně. Její hlas se mi ještě dlouho ozýval v uších, zatímco jsem seděla u stolu a třásla se po celém těle. Petr stál mezi námi, neschopný cokoli říct. V tu chvíli jsem věděla, že už nic nebude jako dřív.

Všechno to začalo nenápadně. Když mě Petr poprvé přivedl domů, jeho maminka mě přivítala úsměvem, který byl spíš maskou než skutečnou radostí. „Tak ty jsi ta slavná Lucie,“ řekla a podala mi ruku tak vlažně, že jsem měla chuť ji hned pustit. Snažila jsem se být milá, pomáhala jsem v kuchyni, chválila její svíčkovou, ale nikdy jsem necítila opravdové přijetí.

Petr byl jedináček a jeho maminka na něj byla až nezdravě fixovaná. Každý víkend jsme museli jezdit na návštěvu do jejich bytu na Jižním Městě. Když jsem jednou navrhla, že bychom mohli zůstat doma a užít si víkend jen spolu, Petr jen pokrčil rameny: „Víš, jak by to máma vzala.“

Když jsem otěhotněla, doufala jsem, že se všechno změní. Že paní Jana konečně přijme, že její syn má vlastní rodinu. Ale místo toho se všechno ještě zhoršilo. „Lucie, ty ani neumíš pořádně vařit! Jak chceš vychovávat dítě?“ ptala se mě jednou u večeře a Petr jen mlčel. Cítila jsem se sama a bezmocná.

Svatbu jsme plánovali v malém kostele v Nuslích. Chtěla jsem jednoduchý obřad jen s nejbližšími, ale paní Jana trvala na velké hostině v restauraci U Tří lvů. „Tohle je jediný syn! Musí to být pořádná svatba!“ křičela na Petra do telefonu. Nakonec jsme ustoupili – už tehdy jsem měla pocit, že svůj život vůbec neřídím já.

Po svatbě jsme si našli malý byt v Modřanech. Byla jsem šťastná, že konečně budeme mít klid. Ale paní Jana nás navštěvovala skoro každý den. Přinášela nám jídlo („abys nemusela vařit, Lucinko“), ale pokaždé našla něco, co mi mohla vytknout: „Tady je prach na poličce… A proč máš v lednici tolik jogurtů? To není zdravé pro dítě!“

Petr se snažil být nestranný, ale čím víc se blížil termín porodu, tím víc byl nervózní. Jednoho večera jsme seděli u televize a já se rozplakala: „Proč mě tvoje máma pořád nenávidí? Co jsem jí udělala?“ Petr mě objal, ale nic neřekl.

A pak přišel ten večer, který všechno změnil. Byla jsem v osmém měsíci těhotenství a paní Jana přišla bez ohlášení. Vtrhla do bytu a začala mi vyčítat, že nemám připravenou postýlku pro miminko. „Tohle je nezodpovědné! Já to takhle nenechám!“ křičela a začala přerovnávat věci v ložnici. Snažila jsem se ji zastavit: „Paní Jano, prosím vás, nechte to být! Je to naše dítě a naše domácnost!“

V tu chvíli přišel Petr domů a našel nás obě v slzách. „Mami, už toho nech! Lucie je moje žena a já chci, abys ji respektovala!“ řekl poprvé nahlas něco na moji obranu. Paní Jana se na něj podívala s takovou nenávistí, jakou jsem u ní nikdy neviděla: „Takže teď už pro tebe nejsem důležitá? Nikdy už s tebou nepromluvím!“ práskla dveřmi a odešla.

Po jejím odchodu bylo v bytě ticho jako v hrobě. Petr seděl na gauči a zíral do prázdna. Já plakala – tentokrát ne kvůli sobě, ale kvůli němu. Věděla jsem, že ho to bolí víc než mě.

Následující týdny byly těžké. Paní Jana nám nevolala, neposílala zprávy, dokonce ani když se narodila naše dcera Eliška. Petr byl smutný a uzavřený do sebe. Snažila jsem se mu vysvětlit, že jsme udělali správnou věc, ale on jen mlčel nebo odcházel z domu.

Jednou večer přišel domů později než obvykle. Sedl si ke mně a řekl: „Nevím, jestli to zvládnu… Je to moje máma.“ Chytila jsem ho za ruku: „Ale my jsme teď tvoje rodina.“

Po několika měsících paní Jana poslala dopis – ne mně, ale Petrovi. Psala mu, že ho zklamal a že už pro ni neexistuje. Petr byl zdrcený. Začal chodit k psychologovi a já měla pocit, že se naše manželství rozpadá.

Dnes je to už rok od té hádky. S Petrem jsme stále spolu, ale vztah s jeho matkou zůstal rozbitý. Občas si říkám, jestli jsem mohla něco udělat jinak – jestli jsem měla být trpělivější nebo víc ustupovat.

Ale pak se podívám na Elišku a vím, že jsem bojovala za naši rodinu.

Někdy si kladu otázku: Je možné žít šťastně i bez smíření s vlastní rodinou? Nebo je každý kompromis lepší než ticho mezi nejbližšími? Co byste udělali vy na mém místě?