Neženi se, Lenko! – Útěk nevěsty z cizí rodiny

„Lenko, už je půl deváté! Hosté čekají, co si o nás pomyslí?“ slyším za dveřmi hlas paní Novotné, mé budoucí tchyně. Sedím na posteli v dětském pokoji u Tomáše, svého snoubence, a třesu se. V ruce svírám mobil a v hlavě mi běží jediná otázka: Jak jsem se sem dostala?

Všechno to začalo před dvěma lety na festivalu v Českém Krumlově. Tomáš byl tichý, laskavý, trochu nesmělý. Přitahovalo mě na něm to, že nikdy netlačil, byl oporou. Jenže teď, když jde do tuhého, mlčí. Všechno za něj řeší jeho matka. „Lenko, šaty ti objednám já, máš špatný vkus,“ řekla mi jednou a já se tehdy jen zasmála. Dnes už mi to vtipné nepřijde.

„Lenko, otevři! Musíš si dát závoj!“ ozve se znovu paní Novotná. Tomáš stojí na chodbě, slyším jeho kroky. „Mami, nech ji být,“ špitne. Ale jeho hlas je slabý, jako by se bál ozvat víc.

Vzpomínám na včerejší večer. Seděli jsme s Tomášem na lavičce před domem jeho rodičů v malé vesnici u Pardubic. „Tomáši, jsi si jistý?“ zeptala jsem se ho. „Jestli chceš, můžeme to odložit.“ Podíval se na mě těma svýma modrýma očima a jen pokrčil rameny: „Maminka už všechno zařídila…“

Tohle je můj život? Opravdu chci být součástí rodiny, kde nemám hlas? Kde moje názory neznamenají nic? Kde se rozhoduje za mě?

„Lenko! Už tě čekáme dole!“ ozve se znovu paní Novotná a já slyším, jak se Tomáš snaží něco říct: „Mami, nech ji chvíli být…“

Zvednu se z postele a podívám se do zrcadla. Vidím dívku v bílých šatech, která má kruhy pod očima a sevřenou pusu. To nejsem já. Já jsem ta holka, co jezdila stopem do Brna na koncerty, co chtěla studovat v Praze žurnalistiku, co snila o cestách do Skandinávie.

V hlavě mi běží rozhovor s mojí mámou před týdnem: „Lenko, jsi šťastná?“ zeptala se mě tiše. „Nevím,“ odpověděla jsem popravdě. „Tak proč to děláš?“

Proč to dělám? Protože Tomáš je hodný kluk? Protože jeho rodina má velký dům a já už nechci bydlet v podnájmu? Protože všichni kolem mě říkají, že už je čas?

Najednou slyším za dveřmi šramot. Paní Novotná tam stojí s klíčem. „Lenko, otevři! Musíme tě nalíčit!“ V tu chvíli mi dojde, že nemůžu dál. Nemůžu žít život někoho jiného.

Popadnu kabelku a tiše otevřu okno. Je to přízemí. Srdce mi buší až v krku. Přes dvůr slyším smích hostů a cinkání skleniček. Rychle přeběhnu zahradu a schovám se za garáž. Volám mámě: „Mami, můžeš pro mě přijet?“

„Lenko? Co se děje?“ ptá se vyděšeně.

„Nemůžu to udělat. Nechci být někdo jiný,“ šeptám do telefonu.

Za chvíli slyším auto. Mamka vystoupí a obejme mě tak pevně, až se rozbrečím.

„Jsem na tebe pyšná,“ řekne tiše.

Mezitím v domě vypukne panika. Tomáš mě hledá po celém domě. Paní Novotná křičí: „Tohle nám nemůže udělat! Co řeknou sousedi?“

Odjíždíme pryč. Dívám se z okna na vesnici, která měla být mým novým domovem. V hlavě mám prázdno i úlevu zároveň.

Doma sedím s mámou u stolu a poprvé po dlouhé době se cítím volná. Telefon zvoní – Tomáš volá znovu a znovu. Nakonec mu napíšu zprávu: „Promiň, nemůžu žít život podle tvé maminky.“

Dny plynou a já začínám znovu hledat samu sebe. Přihlásím se na žurnalistiku do Prahy, najdu si malý byt na Žižkově a začnu psát blog o svém útěku ze svatby.

Občas mě přepadne smutek – co když jsem udělala chybu? Ale pak si vzpomenu na ten pocit svobody, když jsem utíkala přes zahradu.

Možná jsem zklamala Tomáše i jeho rodinu. Ale nezklamala jsem sebe.

A tak se ptám: Kolik z nás žije život podle očekávání druhých? A kolik z nás má odvahu říct dost? Co byste udělali vy na mém místě?