„Nevíš, že tvoje matka našeho syna nemá ráda?“ – Deset let v stínu tchyně

„Nevíš, že tvoje matka našeho syna nemá ráda?“ vyhrkla jsem, když jsem zabouchla dveře kuchyně a opřela se o ně zády. Gábina matka, paní Novotná, právě odešla z našeho bytu v Nuslích a já cítila, jak mi srdce buší až v krku. Gábina seděl u stolu, upřeně zíral do hrnku s kávou a mlčel. Kristián, náš osmiletý syn, se schoulil na pohovce a tiše si kreslil. Vzduch byl hustý, naplněný nevyřčenými slovy a starými křivdami.

„Prosím tě, nech to být,“ zamumlal Gábina, aniž by zvedl oči. „Máma je prostě taková. Vždycky byla.“

„Ale proč to musí odnášet Kristián? Proč ho pořád srovnává s tvým bratrem? Proč nikdy nepochválí jeho obrázky, proč mu nikdy nekoupí ani čokoládu?“ hlas se mi třásl a slzy se mi draly do očí. „Vždyť je to její vnuk!“

Gábina jen pokrčil rameny. „Možná si na něj musí zvyknout. Vždyť víš, jaká je.“

Jaká je? Věděla jsem to až moc dobře. Paní Novotná byla žena tvrdá jako skála, která nikdy neprojevila slabost – ani lásku. Když jsme se s Gábinem brali, doufala jsem, že mě časem přijme. Místo toho mě měřila pohledem od hlavy k patě a nikdy mi neodpustila, že jsem „jen“ učitelka na základce a ne právnička jako její starší snacha.

Kristián byl pro ni vždycky „ten tichý“, „ten pomalý“, „ten, co neumí pořádně kopnout do míče“. Nikdy mu neřekla, že je šikovný, nikdy ho neobejmula. A já jsem deset let přihlížela, jak se můj syn před vlastní babičkou stahuje do sebe.

Ten večer jsem už nemohla dál. „Gábino, já už to takhle dál nezvládnu,“ řekla jsem tiše. „Buď se postavíš za nás, nebo… nebo nevím.“

Zvedl ke mně oči – unavené, prázdné. „Co chceš, abych dělal? Máma je stará. Už ji nezměníš.“

„Ale můžeš jí říct, že nám ubližuje! Že Kristián není méněcenný jen proto, že není jako tvůj bratrův syn!“

Gábina vstal a přešel k oknu. Venku padal sníh a lampy vrhaly na chodník oranžové skvrny. „Nechci se s ní hádat,“ řekl nakonec. „Nechci rozbít rodinu.“

Rozbít rodinu? Vždyť už byla rozbitá dávno. Jen jsme to oba odmítali vidět.

Vzpomněla jsem si na všechny ty roky – na první Vánoce u Novotných, kdy Kristián dostal jen ponožky a jeho bratranec stavebnici za dva tisíce. Na všechny ty nedělní obědy, kdy paní Novotná vyprávěla historky o úspěších druhého vnuka a Kristiána přehlížela jako vzduch. Na chvíle, kdy jsem se snažila usmívat a dělat, že mě to nebolí.

Ale bolelo to. Každý den víc.

Druhý den ráno jsem šla s Kristiánem do školy. Držel mě za ruku pevněji než obvykle.

„Mami,“ zašeptal najednou, „proč mě babička nemá ráda?“

Zastavila jsem se u přechodu a podívala se mu do očí. Byly tak modré a upřímné. „To není tvoje vina, zlato,“ řekla jsem a objala ho. „Někteří lidé prostě neumí ukazovat lásku.“

Ale věděla jsem, že to nestačí.

Ten týden jsem začala chodit k psycholožce – poprvé v životě jsem si dovolila říct nahlas všechno to, co mě tížilo. O tom, jak mě paní Novotná ponižuje před ostatními příbuznými. O tom, jak Gábina mlčí a utíká do práce. O tom, jak se bojím, že Kristián jednou uvěří tomu, že není dost dobrý.

Psycholožka mi řekla: „Musíte chránit svého syna i sebe. I kdyby to znamenalo postavit se celé rodině.“

A tak jsem jednoho večera pozvala paní Novotnou na čaj – jen nás dvě. Seděla naproti mně v obýváku a upřeně si prohlížela moje záclony.

„Paní Novotná,“ začala jsem opatrně, „chtěla bych si s vámi promluvit o Kristiánovi.“

Zamračila se. „Co je s ním zase?“

Nadechla jsem se. „Myslím, že by potřeboval víc vaší pozornosti. Víc pochvaly. Je to citlivý kluk…“

Přerušila mě: „To dneska všichni! Citliví! Za nás jsme museli makat a nikdo nás nelitoval.“

„Ale on není vy,“ řekla jsem tiše. „A já nechci, aby měl pocit, že je horší než ostatní.“

Chvíli bylo ticho. Pak vstala a beze slova odešla.

Když přišel Gábina domů a zjistil, co jsem udělala, rozčílil se: „Proč jsi ji provokovala? Teď bude ještě horší!“

„A co mám dělat? Mlčet? Dívat se dál, jak náš syn trpí?“ křičela jsem zoufale.

Ten večer jsme spolu nemluvili.

Další týdny byly těžké. Paní Novotná k nám přestala chodit úplně. Gábina byl odtažitý a Kristián smutný.

Ale pak – jednoho dne – přišel domů s obrázkem v ruce a usmíval se: „Mami! Paní učitelka mi dala jedničku!“ Objala jsem ho a v tu chvíli mi došlo: možná nikdy nezískáme uznání od jeho babičky. Ale já můžu být ta, která ho bude podporovat bez podmínek.

Začala jsem trávit s Kristiánem víc času – chodili jsme na výlety do Stromovky, pekli jsme spolu bábovku a smáli se u pohádek. Pomalu se zase začal smát i on.

Gábina jednou přišel domů dřív a našel nás uprostřed polštářové bitvy v obýváku. Chvíli nás pozoroval a pak si sedl vedle nás.

„Možná máš pravdu,“ řekl tiše. „Možná bych měl mámě něco říct.“

Nevím, jestli se někdy něco změní mezi paní Novotnou a Kristiánem. Ale vím jedno: už nikdy nedovolím, aby někdo zranil mé dítě kvůli vlastní neschopnosti milovat.

Někdy si říkám: Kolik českých rodin žije ve stínu podobného ticha? Kolik dětí čeká na pochvalu od těch nejbližších – a nikdy ji nedostanou?