„Nechci být jen loutkou: Můj útěk z vlastní svatby a boj za sebe samu“

„Lano, už jsi připravená? Hosté čekají!“ ozvalo se za dveřmi. Maminka mého snoubence, paní Novotná, vtrhla do pokoje bez zaklepání. Její hlas byl ostrý jako nůž a já jsem se v bílých šatech cítila jako figurína ve výloze. „Ještě chvíli,“ zašeptala jsem, ale ona mě ignorovala. „Musíš si upravit závoj, a nezapomeň se pořádně usmívat! Dneska nesmíš nic pokazit.“

Podívala jsem se do zrcadla. Kdo je ta žena s nalíčeným obličejem a prázdným pohledem? Lana Nováková, třicetiletá učitelka češtiny z malého města u Pardubic, která vždycky snila o lásce, svobodě a rodině. Ale teď? Teď jsem byla jen součástí cizího scénáře, kde hlavní roli hrála rodina mého snoubence Tomáše.

Všechno začalo nenápadně. Tomáš byl milý, pozorný, jeho rodiče mě přijali s otevřenou náručí. Ale brzy jsem zjistila, že jejich náruč je spíš past. „Lano, měla bys nosit decentnější oblečení,“ radila mi paní Novotná už při druhé návštěvě. „A co kdybys přestala učit? Tomáš vydělává dost, můžeš se věnovat domácnosti.“

Zpočátku jsem se smála. Ale tlak sílil. Každý můj krok byl komentován, každé rozhodnutí zpochybněno. „Proč chceš jet na dovolenou sama s kamarádkami? To se nehodí,“ říkal Tomášův otec u nedělního oběda. Tomáš mlčel. Vždycky mlčel.

Svatba byla jejich projekt. Výběr šatů, menu, dokonce i seznam hostů – všechno zařizovala rodina Novotných. Moje maminka se snažila protestovat: „Lano, to je přece tvůj den!“ Ale já už neměla sílu bojovat. Připadala jsem si jako herečka v cizím filmu.

A teď tu stojím před zrcadlem a slyším smích a šum hlasů zvenčí. Srdce mi buší až v krku. Najednou někdo zaklepe – tentokrát je to moje sestra Klára.

„Lano, jsi v pohodě?“ šeptá a její oči jsou plné obav.

„Nevím,“ odpovím popravdě. „Mám pocit, že to nejsem já. Že žiju život někoho jiného.“

Klára mě obejme. „Ještě není pozdě. Pokud nechceš, nemusíš tam jít.“

Zavrtím hlavou. „Co by tomu řekli lidi? Co Tomášova rodina? Co naši?“

Klára se usměje smutně: „A co ty? Co řekneš sama sobě?“

Ta otázka mě zasáhne jako blesk. Co řeknu sama sobě?

Zvenčí slyším Tomášovu matku: „Kde je ta holka? Už je čas!“

V tu chvíli se ve mně něco zlomí. Vzpomenu si na všechny ty chvíle, kdy jsem musela ustoupit, kdy jsem potlačila vlastní hlas jen proto, abych vyhověla ostatním. Vzpomenu si na své sny – cestovat, psát knihu, učit děti s radostí a ne ze strachu.

„Kláro,“ šeptnu, „pomůžeš mi?“

Klára kývne a rychle mi podává kabát přes svatební šaty. Společně vyklouzneme zadním vchodem z kulturního domu. Venku prší a kapky bubnují na střechu auta, do kterého nasedáme.

„Kam chceš jet?“ ptá se Klára.

„Nevím… hlavně pryč odsud.“

Jedeme mlčky přes město. Vidím známé ulice, ale všechno je najednou jiné – svobodnější. Telefon mi neustále vibruje – volá Tomáš, jeho matka, dokonce i moje teta z Moravy.

Nakonec zastavíme u babiččina starého domu na kraji lesa. Tam jsme s Klárou trávily prázdniny jako děti. Dům je prázdný a tichý.

Sedím na verandě a poprvé po dlouhé době dýchám volně.

Telefon stále zvoní. Nakonec ho vypnu.

Klára mi přinese čaj a sedne si vedle mě.

„Co budeš dělat dál?“ ptá se tiše.

Dívám se do deště a přemýšlím nad tím, kolik odvahy stálo říct ne – nejen ostatním, ale hlavně sobě samé.

„Nevím,“ přiznávám upřímně. „Ale poprvé mám pocit, že je to opravdu moje rozhodnutí.“

Druhý den ráno přijede moje maminka – pláče i směje se zároveň. „Jsem na tebe pyšná,“ šeptá mi do vlasů.

Tomáš mi píše dlouhou zprávu: „Nechápu tě… Proč jsi to udělala?“

Chvíli váhám, ale pak mu odpovím: „Protože chci být sama sebou.“

Dny plynou pomalu. Lidé ve městě šeptají a hodnotí mě pohledy i slovy. Ale já už se nebojím.

Začínám znovu učit – tentokrát na malé škole v sousední vesnici. Děti mě vítají s úsměvem a já cítím, že jsem konečně tam, kde mám být.

Někdy večer přemýšlím: Udělala jsem správně? Nebylo by jednodušší prostě ustoupit a žít podle očekávání ostatních?

Ale pak si vzpomenu na ten pocit svobody v dešti před babiččiným domem a vím, že bych to udělala znovu.

Možná jsem přišla o svatbu, o vztah i o část starého života… Ale získala jsem zpět samu sebe.

A co vy? Kdy jste naposledy udělali rozhodnutí jen kvůli sobě – i když to bolelo?