Nečekaný host na svatbě: Den, kdy se všechno změnilo

„Proč jsi ho sem přivedl?“ vyštěkla jsem na svého tchána, sotva jsem zahlédla postavu v tmavém obleku, která stála u vchodu do sálu. Hudba hrála, hosté se smáli, ale já jsem cítila, jak mi srdce buší až v krku. Byla to moje svatba. Můj den. A teď tu stál on – muž, kterého jsem neviděla patnáct let a o kterém jsme se doma nikdy nesměli bavit.

Tchán, pan Novotný, se na mě podíval s výrazem, který jsem u něj nikdy neviděla. „Myslel jsem, že je čas,“ řekl tiše. „Že byste si měli promluvit.“

V tu chvíli jsem měla chuť utéct. Všichni kolem mě tleskali, volali na mě, a já jsem měla pocit, že se dusím. Můj manžel Petr stál vedle mě a nechápavě sledoval scénu. „Co se děje?“ zašeptal. Jenže já jsem nemohla odpovědět. Všechno ve mně křičelo.

Ten muž byl můj otec. Otec, který nás opustil, když mi bylo deset. Otec, který nikdy neposlal ani pohlednici k narozeninám, nikdy nezavolal, nikdy se nezeptal, jak se mám. A teď tu stál na mé svatbě, mezi všemi těmi lidmi, kteří mě měli rádi a kteří mě znali – nebo si to aspoň mysleli.

„Mami, co to znamená?“ slyšela jsem za sebou hlas své mladší sestry Kláry. Byla bledá jako stěna. Máma seděla u stolu a zírala na otce s pohledem plným nenávisti a bolesti. Nikdo z nás nevěděl, co dělat.

Hosté začali šuškat. Někteří poznali otce podle starých fotek, které máma kdysi spálila v kamnech na chalupě v Orlických horách. Jiní jen sledovali drama jako v nějakém televizním seriálu.

Otec udělal krok ke mně. „Aničko…“ začal. Jeho hlas byl chraplavý a nejistý. „Chtěl jsem ti popřát…“

„Nechci tě tu,“ přerušila jsem ho ostřeji, než jsem chtěla. Všechna ta léta zloby a smutku se ve mně najednou probudila. „Nemáš právo tu být.“

Petr mě vzal za ruku. „Chceš odejít?“ zeptal se tiše. Ale já jsem věděla, že kdybych teď odešla, už bych se nikdy nevrátila – ani k němu, ani k sobě.

Otec se rozhlédl po sále. „Vím, že jsem udělal chyby,“ řekl nahlas tak, že ho slyšeli všichni hosté. „Ale dneska bych chtěl být aspoň na chvíli součástí tvého života.“

Máma vstala od stolu a šla k nám. „Tohle není tvoje chvíle,“ řekla mu ledově. „Odešel jsi od nás a už ses nikdy nevrátil. Proč teď?“

Otec sklopil oči. „Protože mi zbývá málo času,“ zašeptal.

V tu chvíli se v sále rozhostilo ticho. I hudba utichla. Všichni čekali na další slova.

„Mám rakovinu,“ pokračoval otec a jeho hlas se třásl. „Chtěl jsem tě vidět ještě jednou… omluvit se…“

Nevěděla jsem, co cítím – vztek? Lítost? Strach? Všechno dohromady? Chtěla jsem ho obejmout i uhodit zároveň.

Klára začala plakat. Máma ji objala a dívala se na mě s otázkou v očích: Co teď?

Petr mě jemně pohladil po rameni. „Je to tvoje rozhodnutí,“ zašeptal.

Stála jsem tam jako přikovaná a hlavou mi běžely všechny ty roky bez otce – Vánoce bez dárků od něj, narozeniny bez jeho gratulace, školní besídky bez jeho potlesku… A teď tu byl a chtěl odpuštění.

„Proč jsi odešel?“ zeptala jsem se tiše.

Otec zavřel oči. „Byl jsem zbabělec,“ přiznal. „Nezvládl jsem to doma… tvou mámu… sebe…“

Máma se rozplakala a odešla ze sálu. Klára za ní.

Zůstali jsme tam jen my tři – já, Petr a otec.

„Nevím, jestli ti dokážu odpustit,“ řekla jsem upřímně.

Otec přikývl. „To ani nechci žádat. Jen… děkuju, že jsi mě vyslechla.“

Pak odešel stejně tiše, jako přišel.

Svatba pokračovala dál – tančilo se, jedlo a pilo – ale pro mě už nic nebylo stejné. Všichni se mě ptali, co se stalo, ale já jen krčila rameny a usmívala se naoko.

Večer jsme s Petrem seděli na lavičce před sálem a dívali se na hvězdy nad Prahou.

„Myslíš, že je možné odpustit úplně všechno?“ zeptala jsem se ho.

Petr mě objal a mlčel.

A já pořád nevím – je láska opravdu silnější než minulost? Co byste udělali vy na mém místě?