Moje tchyně přišla v bílé na mou svatbu – ale já měla poslední slovo

„To snad nemyslíš vážně!“ vyhrkla jsem, když jsem spatřila Alenu, moji tchyni, jak vchází do sálu v dlouhých bílých šatech s krajkou. Všichni hosté se otočili a na okamžik se rozhostilo ticho, které by se dalo krájet. Moje maminka mi stiskla ruku tak silně, až mě to zabolelo. „Klid, Kláro, nenech si to zkazit,“ šeptla mi do ucha, ale já cítila, jak se mi hrnou slzy do očí.

Petr stál opodál a tvářil se, jako by nic neviděl. Věděla jsem, že jeho vztah s matkou je komplikovaný, ale nikdy by mě nenapadlo, že by jí dovolil něco takového. Vždyť každý ví, že bílá patří na svatbě jen nevěstě! Alena se usmívala na všechny strany a s teatrálním gestem objímala příbuzné. „Klárko, ty jsi tak krásná! Ale podívej, jak nám to spolu sluší,“ řekla a postavila se vedle mě před objektiv fotografa. Fotograf zaváhal, ale Alena ho pobídla: „No tak, udělejte nám hezkou fotku!“

Cítila jsem se jako ve špatném snu. Hosté si začali šeptat, někdo dokonce vytáhl mobil a fotil si tu scénu. Moje babička si povzdechla: „Tohle je ostuda.“ Snažila jsem se ovládnout, ale uvnitř mě to vřelo. Proč mi to dělá? Proč musí být vždycky středem pozornosti?

Vzpomněla jsem si na všechny ty chvíle, kdy Alena zasahovala do našeho života. Když jsme s Petrem vybírali byt, trvala na tom, že musíme bydlet blízko ní. Když jsme plánovali svatbu, chtěla rozhodovat o každém detailu – od květin až po dort. Petr vždycky říkal: „To je prostě máma, nech ji být.“ Ale tentokrát zašla příliš daleko.

Po obřadu jsem se snažila usmívat a přijímat gratulace, ale v hlavě mi pořád znělo: „V bílé! Ona přišla v bílé!“ Když jsme si sedli ke svatební tabuli, Alena si sedla přímo naproti mně a hlasitě komentovala každé sousto. „Klárko, doufám, že jsi nevybrala ten dort podle sebe, já mám radši něco lehčího.“

Petr mlčel. Věděla jsem, že je v rozpacích a nechce se hádat. Ale já už nemohla dál předstírat. Když přišel čas na první tanec, Alena se zvedla a zamířila k Petrovi. „Pojď si zatancovat s maminkou,“ řekla nahlas tak, aby to všichni slyšeli. Petr se podíval na mě a já jen zavrtěla hlavou.

V tu chvíli jsem věděla, že musím něco udělat. Nemůžu dovolit, aby mi ukradla můj den. Vzala jsem mikrofon a s rozechvělým hlasem řekla: „Chtěla bych poděkovat všem, kteří dnes přišli oslavit naši lásku. A zvláštní poděkování patří paní Aleně za to, že nám připomněla, jak důležité je být sám sebou – i když to znamená přijít na svatbu v bílém.“

Sál ztichl a pár lidí se nervózně zasmálo. Alena zrudla a odvrátila pohled. Pokračovala jsem: „Ale dnes je to můj den a já bych chtěla poprosit všechny dámy v bílém, aby mi na chvíli přenechaly pozornost.“ Pak jsem kývla na svoji svědkyni Janu a ta mi podala závoj – dlouhý závoj s krajkou, který jsme schválně schovaly až na večer.

Nasadila jsem si závoj a Jana mi pomohla upravit šaty. Hosté začali tleskat a volali moje jméno. Petr přišel ke mně a konečně mě objal. „Promiň,“ zašeptal mi do ucha. „Měl jsem něco říct.“

„Teď už je to jedno,“ odpověděla jsem tiše.

Večer pokračoval v mnohem lepší náladě. Alena se stáhla do ústraní a už se nesnažila být středem pozornosti. Hosté mě chválili za odvahu a několik žen mi pošeptalo do ucha: „Tohle bych nedokázala.“

Když jsme s Petrem odcházeli z oslavy, držel mě za ruku pevněji než kdy jindy. Uvědomila jsem si, že i když rodinné vztahy nejsou vždy jednoduché, je důležité postavit se za sebe – i když to znamená jít proti vlastní tchyni.

Dodnes si kladu otázku: Proč některé matky nedokážou pustit své syny? A co byste na mém místě udělali vy?