Mezi dvěma světy: Příběh dcery na okraji rodiny

„Jano, prosím tě, můžeš zase přijet? Táta si zlomil nohu a mamka to sama nezvládne.“ Ten telefonát přišel v sobotu ráno, když jsem si konečně chtěla dopřát klidné ráno s kávou a knížkou. Hlas mé sestry Lucie zněl naléhavě, ale v pozadí jsem slyšela i ten podtón – samozřejmost, že to budu zase já, kdo všechno zařídí. Položila jsem knihu, povzdechla si a odpověděla: „Jasně, přijedu.“

Cestou do rodného domu v malé vesnici u Kolína jsem v hlavě přehrávala všechny ty situace, kdy jsem byla ta, na kterou se spoléhali. Když bratr Petr ztratil práci, byla jsem to já, kdo mu půjčil peníze. Když mamka potřebovala do nemocnice, já jsem ji vezla. Když se Lucie rozváděla, bydlela u mě tři měsíce. Ale když jsem já potřebovala obejmout, vyslechnout, nebo jen prostě být součástí rodinného veselí, najednou jsem byla neviditelná. U svátečního stolu jsem seděla v rohu, poslouchala jejich smích, ale málokdy někdo položil otázku mně.

„Jano, jsi tady!“ Mamka mě objala ve dveřích, oči unavené, ale vděčné. Táta seděl na gauči s nohou v sádře a bručel: „No jo, aspoň někdo přijel.“ Lucie už byla pryč, prý musela za dětmi. Všechno to na mě zase spadlo – nákupy, vaření, úklid, starost o tátu. Večer jsem seděla v kuchyni, ruce v klíně, a poslouchala, jak si rodiče povídají o Lucčiných dětech, o Petrovi, který prý „to má teď těžké“, o tom, jak je těžké stárnout. Nikdo se mě nezeptal, jak se mám já.

Vzpomněla jsem si na dětství. Jak jsem se snažila být tou hodnou, tou, která nezlobí, která pomáhá. Když jsem dostala jedničku, mamka řekla: „To je samozřejmé, Janičko, ty jsi šikovná.“ Když jsem brečela, že mě bolí břicho, táta jen mávl rukou: „To nic není, to přejde.“ Vždycky jsem byla ta, která si poradí sama. A tak jsem se naučila neptat, nechtít, neobtěžovat. Jenže někde uvnitř mě to bolelo.

Jednou večer, když jsem myla nádobí, přišla za mnou mamka. „Jani, já vím, že toho na tebe hodně nakládáme. Ale ty jsi prostě taková, vždycky všechno zvládneš. Lucie by to nezvládla, Petr už vůbec ne.“ Podívala jsem se na ni a poprvé v životě jsem se zeptala: „A kdo zvládne mě?“ Mamka se zarazila, chvíli mlčela a pak jen tiše řekla: „Ty jsi silná, Jani.“

V noci jsem nemohla spát. Převalovala jsem se a v hlavě mi běžely všechny ty roky, kdy jsem byla pro rodinu nepostradatelná, ale zároveň neviditelná. Vzpomněla jsem si na Vánoce před dvěma lety, kdy jsem pekla cukroví, zdobila stromek, balila dárky, a večer seděla sama v kuchyni, zatímco ostatní se smáli v obýváku. Nikdo si nevšiml, že jsem tam nebyla.

Ráno jsem se rozhodla, že musím něco změnit. Když jsem odvážela tátu na kontrolu do nemocnice, v autě bylo ticho. Najednou se mě zeptal: „Jano, proč jsi vlastně nikdy neměla děti?“ Ta otázka mě bodla. „Tati, možná proto, že jsem měla pocit, že už jsem jedno velké dítě pořád vychovávala,“ odpověděla jsem tiše. Táta se zamračil, ale nic neřekl.

Po návratu domů jsem si sbalila věci. Mamka se rozplakala: „Jani, co budeme dělat bez tebe?“ Podívala jsem se na ni a poprvé v životě jsem necítila vinu, jen únavu. „Mami, zkuste zavolat Lucii. Nebo Petrovi. Já už nemůžu být pořád ta, která všechno zachraňuje.“

Odjela jsem do Prahy, do svého malého bytu, kde mě nikdo nečekal. První dny byly těžké. Telefon mlčel, nikdo se neptal, jak se mám. Ale poprvé v životě jsem měla čas na sebe. Začala jsem chodit na procházky, číst knížky, které jsem roky odkládala, a pomalu jsem se učila, že mám právo být šťastná i bez toho, abych pořád někoho zachraňovala.

Jednoho dne mi přišla zpráva od Lucie: „Jano, promiň, že jsme ti všechno nechali na krku. Chybíš nám.“ Odpověděla jsem: „Chybíte mi taky. Ale potřebuju, abyste mě viděli, nejen potřebovali.“

Někdy večer sedím u okna, dívám se na světla města a přemýšlím: Je možné být součástí rodiny a přitom nebýt jen tím, kdo všechno drží pohromadě? Kde je hranice mezi láskou a využíváním? Co myslíte vy – dá se to vůbec změnit, nebo je to osud nás, kteří jsme vždycky ti silní?