Mateřství: Láska nebo účet? – Svatební dar, který všechno změnil

„Tohle je všechno?“ ozvalo se tiše, ale jasně, když Tereza rozbalila obálku s naším svatebním darem. Všichni kolem stolu na chvíli ztichli. Srdce mi poskočilo a v krku se mi udělal uzel. V té chvíli jsem si přála být kdekoliv jinde než v téhle malé kuchyni v našem panelákovém bytě na Proseku.

„Mami, vždyť jste nám dali jen deset tisíc,“ pokračovala Tereza a její hlas zněl ostřeji, než bych čekala. Její novomanžel Petr se na mě podíval s něčím mezi rozpaky a soucitem. Můj muž Karel mlčel, díval se do stolu a prsty nervózně bubnoval do ubrusu s motivem levandulí, který jsem koupila na trhu v Holešovicích.

„Terezo, víš, že jsme teď neměli víc,“ snažila jsem se zachovat klid, ale cítila jsem, jak mi hoří tváře. „Karel přišel o práci a já mám jen tu svoji půlku úvazku v knihovně.“

„Ale mami, vždyť jste nám vždycky říkali, jak je svatba důležitá. Petrův táta jim dal sto tisíc! A vy…“ zarazila se a já viděla v jejích očích slzy. Nebyla to jen zloba. Bylo v tom něco hlubšího – možná zklamání, možná bolest.

V tu chvíli jsem si uvědomila, že nejde o peníze. Že tohle je jen špička ledovce, který mezi námi roky narůstal. Možná jsem byla příliš přísná matka. Možná jsem jí nedávala dost najevo, že ji mám ráda. Možná jsem byla příliš zaměstnaná starostmi o domácnost, o Karla, o to, aby bylo co jíst a aby se splácela hypotéka.

„Terezo,“ ozval se Karel tiše, „víš, že bychom vám dali všechno na světě, kdybychom mohli.“

Tereza se zvedla od stolu a odešla do ložnice. Petr šel za ní. Zůstali jsme s Karlem sami. Slyšela jsem tlumený pláč za dveřmi.

„Tohle jsem nečekal,“ řekl Karel po chvíli. „Myslel jsem, že budou rádi za cokoliv.“

„Možná jsme něco pokazili,“ odpověděla jsem a cítila, jak mi po tváři stéká slza.

Vzpomněla jsem si na dobu, kdy byla Tereza malá. Jak jsme spolu chodily do Stromovky krmit kachny. Jak jsem jí pletla copánky před školou a ona mi vyprávěla o svých snech – chtěla být veterinářkou nebo herečkou. Vždycky byla citlivá, ale taky tvrdohlavá. Možná až moc podobná mně.

Když se Tereza s Petrem odstěhovali do svého bytu v Modřanech, viděla jsem ji čím dál míň. Práce, starosti, její vlastní život… A teď tahle svatba – měla být novým začátkem pro nás všechny.

Druhý den ráno jsem jí napsala zprávu: „Terezko, mrzí mě to. Mám tě ráda.“ Odpověď nepřišla.

Karel chodil po bytě jako tělo bez duše. „Měli jsme si půjčit,“ řekl jednou večer. „Aspoň by byl klid.“

Ale já věděla, že nejde o peníze. Že je to hlubší – o to, jak jsme spolu mluvili (nebo spíš nemluvili), o to, co jsme si nikdy neřekli.

Začala jsem chodit na procházky sama. Sedávala jsem na lavičce u Vltavy a přemýšlela o tom, kde jsme udělali chybu. Viděla jsem kolem sebe jiné rodiny – smály se spolu, hádaly se kvůli hloupostem, ale držely při sobě.

Jednou večer zazvonil telefon. Byla to moje sestra Jana.

„Co se děje?“ zeptala se hned bez pozdravu. „Tereza mi psala, že jste jí dali málo peněz na svatbu.“

„To není jen o penězích,“ řekla jsem tiše.

„Já vím,“ povzdechla si Jana. „Ale víš co? Děti dneska mají jiné představy o životě než my. Myslí si, že všechno přijde samo.“

„Možná jsme je rozmazlili,“ přiznala jsem neochotně.

„Nebo jsme jim nedali dost lásky,“ dodala Jana.

Po tom hovoru jsem dlouho nemohla usnout. Přemýšlela jsem o své mámě – jak byla přísná a málokdy mě pochválila. Ale nikdy bych jí nevyčetla peníze.

Uběhly týdny a Tereza se neozývala. Blížily se Vánoce a já nevěděla, jestli ji vůbec uvidím.

Jednoho dne mi přišla SMS: „Můžeme přijít na Štědrý den?“

Srdce mi poskočilo radostí i strachem zároveň.

Na Štědrý den přišli oba – Tereza i Petr. Byli zamlklí, ale sedli si ke stolu jako dřív.

Po večeři jsme seděli u stromečku a já sebrala odvahu: „Terezo, promiň mi všechno, co jsem pokazila. Neumím být dokonalá máma.“

Tereza mlčela dlouho. Pak řekla: „Já vím, mami… Jen jsem čekala… že mě podpoříte víc.“

„Podporujeme tě celý život,“ vložil se Karel tiše.

Tereza sklopila oči: „Já vím… Omlouvám se.“

Bylo ticho. Ale bylo to jiné ticho než předtím – bylo v něm pochopení i bolest.

Od té doby už nic nebylo jako dřív. Ale začali jsme spolu znovu mluvit – pomalu, opatrně.

Někdy přemýšlím: Je mateřská láska opravdu bezpodmínečná? Nebo je to jen účet plný očekávání a zklamání? Co myslíte vy? Dá se rodina slepit zpátky dohromady i po takových ranách?