Když ticho křičí: Annin příběh o ztrátě víry a novém začátku

„Kde je táta?“ zeptala se mě Adélka, když jsem jí ráno chystala snídani. Její hlas byl tichý, ale v očích měla strach, který jsem nedokázala utišit. David seděl u stolu, mlčky si hrál s rohlíkem a ani se na mě nepodíval. V tu chvíli jsem poprvé pocítila, jak se ticho v našem bytě mění v dusivý křik. Tomáš, můj manžel, byl pryč. Zmizel beze stopy, bez vysvětlení, bez rozloučení. Ještě včera večer jsme se pohádali kvůli penězům – zase přišel pozdě, zase byl podrážděný, a já už neměla sílu dál předstírat, že je všechno v pořádku. Ráno už jeho bunda visela na věšáku, ale on sám byl pryč. Telefon nebral, jeho auto stálo před domem, klíče ležely na botníku.

První dny jsem byla jako v transu. Volala jsem jeho rodičům, jeho kamarádům, dokonce i do práce. Nikdo nic nevěděl. Policie mi řekla, že musím počkat, že dospělý člověk má právo odejít. Ale jak mám vysvětlit dětem, že jejich táta prostě zmizel? Jak mám sama zaplatit nájem v našem malém bytě na sídlišti v Brně, když jsem byla poslední rok doma s dětmi a práci jsem neměla?

Moje máma mi radila, ať vydržím, že Tomáš se určitě vrátí. „Chlapi občas potřebují pauzu, Aničko, hlavně nepanikař,“ říkala mi do telefonu, zatímco já jsem v noci seděla v kuchyni a brečela do hrnku s čajem. Ale já jsem věděla, že tohle není jen pauza. Něco se zlomilo. Všechno, co jsem považovala za jisté, se rozpadlo během jediné noci.

Začaly chodit složenky. Nájem, elektřina, školka, obědy ve škole. Peníze na účtu rychle mizely. Zkoušela jsem volat na úřad práce, ale všude mi říkali, že musím čekat, než se vyřídí papíry. Všechno bylo najednou strašně pomalé a já jsem měla pocit, že se topím. Děti byly neklidné, Adélka začala v noci brečet a David se uzavřel do sebe. Jednou jsem ho našla, jak si v pokojíčku šeptá s plyšákem: „Táta se vrátí, viď?“

Jednoho večera, když děti konečně usnuly, jsem seděla na balkoně a dívala se na světla města. Bylo ticho, jen z dálky doléhal hluk tramvají. V hlavě mi zněla slova všech těch, co mi radili, ať čekám na zázrak. Ale já jsem věděla, že žádný zázrak nepřijde. Musím něco udělat sama.

Druhý den jsem šla na úřad osobně. Seděla jsem v čekárně mezi dalšími ženami, které měly v očích stejný strach jako já. Když jsem se konečně dostala na řadu, úřednice se na mě podívala přes brýle a řekla: „Musíte doložit, že jste na děti sama. Máte nějaký papír od manžela?“ Zasmála jsem se hořce: „Kdybych měla, tak tu nesedím.“ Nakonec mi poradila, jak zažádat o dávky v hmotné nouzi. Bylo to ponižující, ale neměla jsem na výběr.

Začala jsem hledat práci. Posílala jsem životopisy, chodila na pohovory, ale všude chtěli praxi, kterou jsem po mateřské neměla. Jednou mi personalistka v supermarketu řekla: „Máte dvě malé děti? To bude těžké, potřebujeme někoho flexibilního.“ Cítila jsem, jak se mi hroutí svět. V noci jsem nemohla spát, převalovala jsem se v posteli a přemýšlela, co bude dál.

Jednoho dne mi zavolala kamarádka Jana. „Pojď na kafe, potřebuješ vypadnout z domu,“ naléhala. Seděly jsme v malé kavárně na Cejlu, kolem nás šuměli lidé a já jsem poprvé za dlouhou dobu cítila, že nejsem úplně sama. Jana mě vyslechla, neříkala, že mám čekat, ani že všechno bude dobré. Jen tam byla. „Víš, Aničko, někdy musíš prostě začít znovu. I když to bolí,“ řekla tiše.

Začala jsem chodit na brigádu do knihovny. Nebylo to moc peněz, ale aspoň něco. Děti jsem dávala do školky a do družiny, i když jsem měla výčitky, že s nimi nejsem dost. Každý den jsem bojovala s pocitem viny, že jsem selhala jako máma, jako manželka, jako člověk. Ale když jsem večer viděla, jak Adélka usíná s úsměvem a David mi šeptá dobrou noc, věděla jsem, že to dělám pro ně.

Jednou večer, když jsem skládala prádlo, zazvonil telefon. Na displeji svítilo Tomášovo jméno. Srdce mi bušilo až v krku. „Ahoj, Anno,“ ozvalo se na druhém konci. Jeho hlas byl unavený, cizí. „Potřeboval jsem čas. Nevěděl jsem, jak dál. Omlouvám se.“ Mlčela jsem. Všechno, co jsem mu chtěla říct, najednou ztratilo smysl. „Děti se ptají, kde jsi,“ řekla jsem nakonec. „Já… nevím, jestli se vrátím. Ale chci, abys věděla, že to nebyla tvoje chyba.“ Zavěsil.

Seděla jsem dlouho v kuchyni a dívala se na telefon. Slzy mi tekly po tváři, ale tentokrát to nebyly slzy zoufalství. Byly to slzy úlevy. Najednou jsem cítila, že už na něj nemusím čekat. Že mám právo začít znovu, i když nevím, jak to dopadne.

Začala jsem se víc starat o sebe. Koupila jsem si nové šaty, šla jsem s dětmi do kina, začala jsem běhat v parku. Pomalu jsem nacházela svůj hlas. Přestala jsem se bát ticha. Naučila jsem se, že i když je člověk sám, nemusí být osamělý.

Jednou večer, když jsme s dětmi hráli pexeso, Adélka se na mě podívala a řekla: „Mami, ty jsi statečná.“ Usmála jsem se na ni a v tu chvíli jsem věděla, že to zvládneme.

Někdy si v noci kladu otázku: Proč se to muselo stát zrovna mně? Ale možná je důležitější ptát se: Co s tím udělám teď? Co byste udělali vy, kdybyste zůstali sami na všechno?