Když tchyně rozhodla za mě: Příběh jedné rodiny na pokraji zhroucení

„Tohle prostě musíš pochopit, Jano! Petr nemá kam jít. Je to tvůj švagr, rodina!“ Tchyně stála uprostřed našeho obýváku, ruce v bok, oči tvrdé jako sklo. Venku bubnoval déšť na okna a já cítila, jak se mi hroutí půda pod nohama. Můj muž Martin mlčel, seděl na gauči a zíral do země. V tu chvíli jsem věděla, že jsem na to sama.

Petr, Martinův mladší bratr, byl vždycky problémový. Všichni v rodině jsme to věděli, jen tchyně před tím zavírala oči. Teď ho vyhodili z bytu kvůli dluhům a ona rozhodla, že jediným řešením je, aby se nastěhoval k nám. Nikdo se mě neptal. Nikdo neřešil, že máme dvě malé děti, že já pracuju z domova a že už takhle sotva zvládám každodenní kolotoč.

„Mami, to přece nejde,“ ozval se Martin tiše. „Máme malý byt, děti potřebují klid.“

Tchyně ho přerušila mávnutím ruky. „Děti jsou malé, těm je to jedno. Petr je rodina! A rodina si pomáhá.“

V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Ale místo toho jsem jen polkla slzy a odešla do kuchyně. Tam jsem se opřela o linku a snažila se popadnout dech. V hlavě mi vířily myšlenky: Proč vždycky musím ustoupit já? Proč se nikdo neptá, co chci já?

Druhý den ráno už Petr stál ve dveřích s igelitkami plnými oblečení a krabicí s počítačem. Usmál se na mě tím svým klukovským úsměvem, který kdysi býval roztomilý, ale teď mi připadal jen drzý.

„Ahoj švagrová! Tak kde mám pokoj?“

„Pokoj nemáme,“ odpověděla jsem suše. „Budeš spát v obýváku.“

Petr pokrčil rameny a rozvalil se na gauči. Děti byly zmatené, ptaly se, proč u nás strejda bydlí. Snažila jsem se jim to vysvětlit co nejjednodušeji, ale sama jsem tomu nerozuměla.

První týden byl peklo. Petr byl pořád doma, protože přišel i o práci. Celé dny hrál hry na počítači, v noci koukal na filmy a smál se nahlas. Děti nemohly spát, já nemohla pracovat. Martin chodil domů později a později – prý má hodně práce, ale já věděla, že utíká před tím chaosem.

Jednou večer jsem už nevydržela a vybuchla: „Petře, můžeš být aspoň trochu ohleduplný? Děti už tři dny nespaly pořádně! Já taky potřebuju klid!“

Petr jen protočil oči: „No jo, promiň. Ale co mám dělat? Venku prší a já nemám kam jít.“

Zavřela jsem se v ložnici a rozbrečela se. Cítila jsem se jako cizinec ve vlastním domě. Martin přišel až po půlnoci. Sedl si ke mně na postel a pohladil mě po vlasech.

„Promiň,“ zašeptal. „Nevím, co mám dělat.“

„Já taky ne,“ odpověděla jsem zlomeně.

Další dny byly jako zlý sen. Tchyně volala každý den a kontrolovala, jestli je Petr v pořádku. Mně neřekla ani slovo. Děti byly unavené a protivné, já byla na pokraji sil.

Jednoho dne přišla dcera Anička ze školky uplakaná: „Maminko, proč u nás bydlí strejda? Ostatní děti říkají, že jsme chudí.“

To mě dorazilo. Sedla jsem si k ní na koberec a objala ji: „Nejsme chudí, zlatíčko. Jen někdy musíme pomáhat rodině.“ Ale sama jsem tomu už nevěřila.

Večer jsem si sedla s Martinem ke stolu a řekla: „Takhle to dál nejde. Musíme něco udělat.“

Martin mlčel dlouho. Pak řekl: „Mám strach říct to mámě. Víš, jaká je.“

„Ale já už nemůžu! Je to náš domov! Naše děti! Naše manželství!“

Dlouho jsme do noci diskutovali, hádali se i plakali. Nakonec jsme se rozhodli – musíme Petrově situaci čelit společně.

Druhý den jsme si sedli všichni ke stolu – já, Martin i Petr.

„Petře,“ začal Martin opatrně, „musíš si najít jiné bydlení. Pomůžeme ti s hledáním práce i bytu, ale tady už to dál nejde.“

Petr chvíli mlčel a pak vybuchl: „Takže mě vyhazujete? Po všem tom, co jsem pro vás udělal?“

„Petře,“ vložila jsem se do toho já, „nikdo tě nevyhazuje. Ale máme děti a potřebujeme klidný domov.“

Petr uraženě odešel do obýváku a zabouchl za sebou dveře.

Tchyně samozřejmě hned volala a křičela do telefonu: „Jste bezcitní! Rodina je přece všechno!“

Ale tentokrát jsem jí odpověděla pevně: „Ano, rodina je všechno. Ale i já jsem rodina – a mám právo na svůj domov.“

Trvalo ještě několik týdnů, než si Petr našel podnájem a práci v místní autodílně. Bylo to těžké období – hádky s tchyní pokračovaly ještě dlouho, ale já poprvé v životě cítila úlevu.

Začala jsem si znovu vážit svého prostoru i svého hlasu v rodině. S Martinem jsme si byli blíž než kdy dřív – protože jsme to zvládli spolu.

Někdy večer sedím u okna s hrnkem čaje a přemýšlím: Proč je tak těžké říct dost? Proč ženy tak často ustupují ve jménu rodiny? Co byste udělali vy na mém místě?