Když štěstí bolí: Příběh o výhře, zradě a mateřství

„Dej mi ten tiket, hned! To je naše rodinné štěstí, ne tvoje!“ křičela na mě tchyně, paní Novotná, zatímco se mi třásly ruce a v očích mě pálily slzy. Stála jsem uprostřed naší malé kuchyně v paneláku na Proseku, osm měsíců těhotná s dvojčaty, a v ruce jsem svírala výherní tiket Sportky. 18 čísel, které mi změnily život – nebo ho možná zničily.

Můj manžel Petr stál vedle ní, tvář rudou vzteky. „Jitko, nebuď sobecká! Vždyť to je skoro milion! Co si myslíš, že s tím uděláš? My máme taky právo rozhodovat!“ Jeho hlas byl tvrdý, cizí. Ještě před pár měsíci mi šeptal do ucha, jak se těší na naše děti. Teď stál proti mně jako nepřítel.

„To je moje výhra! Chci ji pro naše děti! Nechci, aby to skončilo u vás v automatech nebo na chalupě pro tvou matku!“ vykřikla jsem zoufale. V tu chvíli jsem ucítila prudkou bolest na tváři. Petr mě udeřil. Ztratila jsem rovnováhu a narazila břichem do rohu stolu. Všechno se ve mně sevřelo. Najednou jsem cítila teplou tekutinu stékat po stehnech. Plodová voda.

„Točíš to?“ ozvalo se za mnou. Otočila jsem se a viděla švagrovou Lenku, jak drží mobil a natáčí celou scénu. Smála se. „Tohle bude bomba na Instagram!“

„Jste normální?! Zavolejte záchranku!“ zakřičela jsem, ale nikdo se neměl k činu. Všichni stáli jako přimražení. Až když jsem začala klesat k zemi a křičet bolestí, Lenka konečně vytočila 155.

V sanitce jsem byla sama. Petr ani tchyně nešli se mnou. Jen Lenka mi zamávala mobilem a řekla: „Neboj, všechno mám natočený.“

V nemocnici Na Bulovce mě přijali okamžitě. Dvojčata musela ven císařem. Pamatuji si jen ostré světlo operačního sálu a hlas sestřičky: „Nebojte se, Jitko, zvládneme to.“

Probudila jsem se až druhý den. Vedle postele seděla moje maminka. Držela mě za ruku a plakala. „Děti jsou v inkubátoru. Jsou maličké, ale bojují.“

Zatímco jsem ležela v nemocnici, Petr mi poslal SMS: „Promiň za včerejšek. Ale tiket potřebujeme všichni. Dej ho mámě.“

Nevěděla jsem, jestli mám brečet nebo se smát. Můj muž mě zbil kvůli penězům a teď mi píše omluvu jen proto, že chce tiket? Maminka mi pohladila vlasy: „Jitko, nesmíš jim to dát. Je to tvoje výhra a tvoje děti.“

Další dny byly jako zlý sen. Petr mi nevolal, tchyně posílala výhružné zprávy: „Jestli ten tiket nenecháš u nás doma, postarám se, aby ti děti vzali.“ Lenka zveřejnila video na sociálních sítích – samozřejmě sestříhané tak, že já vypadám jako hysterka a Petr jako oběť.

Začali mi psát cizí lidé – někteří mě podporovali, jiní mi nadávali do zlatokopek. V práci mi dali neplacené volno s tím, že „taková mediální pozornost není pro školu vhodná“. Byla jsem učitelka češtiny na základce.

Když mě pustili z nemocnice, šla jsem rovnou na policii podat trestní oznámení na Petra za domácí násilí. Policista si mě vyslechl a povzdechl: „Paní Jitko, víte kolik takových případů máme? Ale video je důkaz.“

Začal soudní kolotoč – o děti, o peníze, o byt. Petr tvrdil, že jsem nevyrovnaná a že děti by měly být u něj a jeho matky. Tchyně dokonce přivedla sousedku jako svědkyni, že prý často křičím na děti (které ještě ani nebyly doma!).

Byla jsem zoufalá. Peníze z výhry byly stále na účtu Sazky – zatím nedotčené, protože jsem si je nechala převést až po porodu. Každý den jsem se bála otevřít e-mail nebo schránku – další výhrůžky od Novotných.

Jednoho večera mi maminka řekla: „Musíš bojovat za sebe i za děti. Peníze nejsou všechno, ale jsou tvoje jistota.“

Začala jsem chodit k psycholožce. Poprvé v životě jsem si dovolila říct nahlas: „Můj muž mě bije kvůli penězům.“ Psycholožka mi poradila právničku specializovanou na domácí násilí.

Soud trval půl roku. Každé stání bylo peklo – Petr lhal do očí soudkyni, tchyně brečela a hrála oběť systému. Lenka předložila video – ale tentokrát celé. Bylo jasné, kdo je agresor.

Soudkyně rozhodla: děti zůstávají u mě, Petr má zákaz přiblížení na 100 metrů a já mám právo s penězi naložit podle svého uvážení.

Byla to hořkosladká výhra. Dvojčata byla stále slabá a potřebovala péči. Peníze mi pomohly zaplatit lepší péči i nový pronájem mimo Prosek – začala jsem nový život v malém bytě v Dejvicích.

Jednou večer mi přišla zpráva od Lenky: „Promiň za všechno. Máma nás vždycky manipulovala.“ Neodpověděla jsem.

Petr mi už nikdy nenapsal. Slyšela jsem jen od známých, že skončil u matky a hraje automaty dál.

Každý den se dívám na své děti a ptám se sama sebe: Stálo to všechno za to? Je možné být šťastná i po takové zradě? Co byste udělali vy na mém místě?