Když se rodina mého zetě stala nepřítelem: Boj o dceru a klid v domě

„Tohle už není normální, Lucie!“ vyhrkla jsem, když jsem zvedla talíř od stolu a snažila se zadržet slzy. V kuchyni to vonělo po svíčkové, ale vzduch byl těžký, dusivý. Moje dcera Lucie seděla naproti mně, ruce sevřené v klíně, oči sklopené. Vedle ní její muž Petr, můj zeť, který se tvářil, jako by tu vůbec nebyl. A pak jeho rodiče – paní Novotná s úsměvem, který byl ostřejší než nůž, a pan Novotný, který mlčel, ale jeho pohled říkal všechno.

„Mami, prosím tě…“ začala Lucie tiše, ale já ji přerušila. „Ne, Lucie! Už měsíc se snažím najít s tvou novou rodinou společnou řeč a pokaždé to skončí hádkou nebo výčitkami.“

Petr se konečně ozval: „Nikdo ti nic nevyčítá. Jenom… možná bychom měli respektovat naše zvyky.“

Zamrazilo mě. Respektovat jejich zvyky? Co to znamená? Že už nemám právo pozvat svou vlastní dceru na nedělní oběd bez toho, abych se ptala jeho matky? Že už nemůžu Lucii obejmout, když přijde domů smutná?

Vzpomněla jsem si na dobu, kdy byla Lucie malá. Každý večer jsme si četly pohádky, smály se a plánovaly si budoucnost. Teď sedí mezi dvěma světy a já mám pocit, že ji ztrácím.

„Paní Dvořáková,“ ozvala se paní Novotná s tím svým ledovým klidem, „my jsme zvyklí trávit neděli spolu jako rodina. Byli bychom rádi, kdyby Lucie byla součástí našich tradic.“

Zatnula jsem zuby. „A co naše tradice? Co naše rodina?“

Lucie se rozplakala. Petr ji vzal za ruku a já cítila, jak se mezi námi staví neviditelná zeď.

Ten den skončil v tichu. Nikdo už nepromluvil. Když odešli, seděla jsem dlouho v kuchyni a dívala se na prázdné talíře. Přemýšlela jsem, kde jsem udělala chybu.

Další týdny byly ještě horší. Lucie mi volala méně a méně. Když přišla na návštěvu, byla nervózní, pořád kontrolovala mobil. Jednou mi dokonce řekla: „Mami, Petr nechce, abych tu byla tak často. Jeho rodiče si myslí, že tě moc poslouchám.“

Chtěla jsem křičet. Chtěla jsem jí říct, že je dospělá žena a má právo rozhodovat sama za sebe. Ale místo toho jsem ji jen objala a šeptala jí do vlasů: „Hlavně buď šťastná.“

Jednoho večera mi Petr zavolal sám. „Paní Dvořáková,“ začal opatrně, „Lucie je poslední dobou hodně smutná. Myslím, že by bylo lepší, kdybyste jí dala trochu prostoru.“

„Prostoru?“ zopakovala jsem nevěřícně. „To znamená co? Že už nejsem její matka?“

„Ne… jen… potřebuje čas zvyknout si na nový život.“

Zavěsila jsem a poprvé v životě jsem pocítila opravdovou samotu.

Začala jsem chodit na dlouhé procházky po Letné, dívala se na rodiny s dětmi a přemýšlela, jestli jsem někde něco nezanedbala. V práci jsem byla roztržitá, kolegyně Jana se mě jednou zeptala: „Co se děje? Jsi poslední dobou jako tělo bez duše.“

Všechno ve mně křičelo: „Chci zpátky svou dceru!” Ale věděla jsem, že musím být silná.

Jednoho dne mi Lucie zavolala: „Mami, můžu přijít?“ Její hlas byl roztřesený.

Když přišla, sedly jsme si do obýváku. Dlouho mlčela. Pak řekla: „Nevím, co mám dělat. Petr mě miluje, ale jeho rodiče mě pořád srovnávají s jeho bývalou přítelkyní. Pořád mi dávají najevo, že nejsem dost dobrá.“

Objala jsem ji pevněji než kdy dřív. „Jsi ta nejlepší dcera na světě. A jestli tě někdo nutí pochybovat o sobě, není to tvoje vina.“

Lucie plakala dlouho do noci. Povídaly jsme si o všem – o dětství, o snech i o tom, jak těžké je být mezi dvěma rodinami.

Za pár dní přišla zpráva od Petra: „Lucie je u tebe? Nezvedá mi telefon.“

Odpověděla jsem stručně: „Je tu. Potřebuje čas.“

Následující týdny byly plné rozhovorů a slz. Lucie nakonec našla odvahu říct Petrovi i jeho rodičům všechno – jak se cítí odstrčená a jak jí chybí její vlastní rodina.

Petr byl překvapený. Jeho rodiče uražení. Ale poprvé jsme spolu všichni seděli u jednoho stolu a mluvili otevřeně.

Nebylo to snadné. Některé rány se hojily dlouho. Ale naučila jsem se jednu věc: někdy musíme nechat děti odejít a věřit jim, že najdou cestu zpátky.

A tak tu teď sedím u okna s hrnkem čaje a přemýšlím: Udělala jsem pro svou dceru dost? Nebo bych měla bojovat víc? Co byste udělali vy na mém místě?