Když se Petr vrátil: Nečekaný návrat po zradě

„Proč jsi tady?“ vyhrkla jsem, sotva jsem otevřela dveře. Petr stál na prahu našeho bytu, v ruce kytici, kterou jsem kdysi milovala – bílé lilie. Byla jsem v pyžamu, vlasy rozcuchané, řasenka rozmazaná od pláče, protože jsem právě před chvílí znovu procházela staré fotky z dovolené v Krkonoších. Srdce mi bušilo až v krku.

„Můžu… můžu jít dovnitř?“ zeptal se tiše, pohledem uhýbal k podlaze.

Chvíli jsem jen stála a zírala na něj. Před půl rokem odešel. Odešel za kolegyní z práce, za tou mladou, usměvavou Janou, která mu prý rozuměla lépe než já. Nechal mě tu s dcerou, s hypotékou, s rozbitým srdcem. A teď tu stál, jako by se nic nestalo.

„Nevím, jestli je to dobrý nápad,“ odpověděla jsem nakonec.

„Prosím, jen na chvíli. Potřebuju ti něco říct.“

Pustila jsem ho dovnitř. Byt byl tichý, dcera byla na víkend u babičky. Petr si sedl na gauč, kde jsme spolu tolikrát seděli, smáli se, hádali, plánovali budoucnost. Teď mezi námi viselo ticho, které se nedalo přeříznout ani nožem.

„Vím, že nemám právo tě o nic žádat,“ začal Petr, „ale musím ti to říct. Udělal jsem chybu. Obrovskou chybu.“

Zasmála jsem se, hořce a bezradně. „To jsi zjistil až teď? Po půl roce?“

Petr sklopil hlavu. „Jana… nebylo to tak, jak jsem si myslel. Myslel jsem, že s ní budu šťastnější, že mi dá něco, co už jsme spolu ztratili. Ale místo toho jsem ztratil všechno.“

Vzpomněla jsem si na všechny ty noci, kdy jsem nemohla spát, kdy jsem se snažila pochopit, co jsem udělala špatně. Na chvíle, kdy jsem se snažila být silná kvůli naší dceři, i když jsem měla chuť jen ležet a brečet.

„A co čekáš, že teď udělám?“ zeptala jsem se tiše. „Že ti odpustím? Že všechno smažeme a začneme znovu?“

Petr se na mě podíval, v očích měl slzy. „Nečekám nic. Jen jsem ti to musel říct. A… chtěl jsem tě poprosit o šanci. Kvůli nám. Kvůli Klárce.“

Klárka. Naše dcera. Bylo jí osm, když Petr odešel. Od té doby se ptala, kdy se táta vrátí. Jestli se ještě někdy budeme smát všichni tři. Vždycky jsem jí říkala, že táta ji má pořád rád, i když už s námi nebydlí. Ale sama jsem tomu nevěřila.

„Víš, co mě nejvíc bolí?“ řekla jsem po chvíli. „Že jsi odešel bez vysvětlení. Že jsi mi nedal šanci bojovat. Prostě jsi sbalil kufr a byl pryč.“

Petr si promnul oči. „Byl jsem zbabělec. Bál jsem se, že když zůstanu, budu ti jen ubližovat. Ale tím, že jsem odešel, jsem ti ublížil nejvíc.“

Seděli jsme proti sobě, každý na jednom konci gauče, mezi námi propast. V hlavě mi vířily vzpomínky – na první rande v kavárně na náměstí, na svatbu v kostele v našem rodném městě, na Klárčino narození. A pak na hádky, na ticho, na jeho odtažitost poslední rok před odchodem.

„A co Jana?“ zeptala jsem se. „Co když se za měsíc objeví někdo další?“

Petr zavrtěl hlavou. „Ne. Už nikdy. Uvědomil jsem si, co pro mě znamenáš. Co pro mě znamená naše rodina. Jestli mi nevěříš, chápu to. Ale chci to napravit. Chci být zase s vámi.“

Bylo to, jako by mi někdo položil na ramena těžký kámen. Tolik jsem si přála, aby se vrátil. Tolikrát jsem si představovala, jaké by to bylo, kdyby zazvonil u dveří a řekl, že mě miluje. Ale teď, když se to opravdu stalo, jsem nevěděla, co cítím. Lásku? Nenávist? Strach? Naději?

„Nevím, jestli to dokážu,“ přiznala jsem. „Nevím, jestli ti ještě někdy budu moct věřit.“

Petr vstal, položil kytici na stůl. „Nechám ti čas. Nechci tě tlačit. Jen jsem chtěl, abys věděla, že jsem tady. A že budu čekat, jak dlouho budeš potřebovat.“

Když odešel, seděla jsem dlouho v tichu. Dívala jsem se na lilie, které pomalu rozkvétaly ve váze. Přemýšlela jsem o tom, co je správné. Kvůli sobě. Kvůli Klárce. Kvůli tomu, co jsme spolu prožili.

Druhý den ráno mi přišla zpráva: „Děkuju, že jsi mě vyslechla. Mám tě pořád rád.“

Seděla jsem u stolu, Klárka si hrála s panenkami. „Mami, kdy přijde táta?“ zeptala se najednou.

Podívala jsem se na ni a v očích mě pálily slzy. „Nevím, zlato. Ale možná brzy.“

A tak tu sedím, s hlavou plnou otázek. Může člověk opravdu odpustit zradu? Dá se znovu věřit tomu, kdo vás jednou opustil? Co byste udělali vy na mém místě?