Když mi v pět ráno klesla fenka pod ruce na mokrém chodníku, pochopila jsem, že už nejde jen o mě

V pět ráno jsem na mokrém chodníku před naším panelákem v Brně klečela u fenky, kterou jsem držela na vodítku sotva týden. Nohy se jí roztřásly a spadla mi pod ruce, jako kdyby jí někdo vypnul proud. Z tlamy jí šla pěna a na dlažbě se objevila tenká čára krve. V uších mi hučel vítr a v nose mě pálil pach mokrého betonu a ranního kouře z prvních aut. V dálce někdo zabouchl vchodové dveře a já nevěděla, jestli mám volat veterinární pohotovost, nebo jestli už je pozdě.

Ještě před měsícem bych v pět ráno nespala na lavičce u vchodu a nečekala, až se uklidní její dech. V pět ráno jsem bývala v práci. Nebo jsem aspoň ležela v posteli a zírala do stropu, protože se mi v hlavě točila jen tabulka úkolů, rozpis směn a prázdno, které se nedalo ničím zaplnit.

Vyhoření zní jako slovo z článku v časopise. U mě to bylo obyčejné. Příliš mnoho přesčasů v call centru, příliš mnoho cizích hlasů, co na mě křičely kvůli fakturám. Příliš mnoho kafe z automatu, co páchlo spálenou plastovou chutí. A doma ticho, ve kterém jsem slyšela vlastní srdce bušit až nepříjemně hlasitě.

Jmenuju se Jana. Je mi třicet osm. Bydlím v nájmu v Bystrci, v bytě 2+kk, kde v zimě táhne od oken a v létě se v kuchyni drží teplo jako v sauně. Po rozvodu jsem si slíbila, že už nebudu nikomu sloužit. Že si vystačím sama. Jenže moje tělo si o tom myslelo svoje. Začala jsem zapomínat věci. Zaspávala. V tramvaji jsem se rozbrečela, protože mi někdo šlápnul na botu. V práci jsem jednou seděla na záchodě a nemohla se zvednout.

A pak přišla ona.

Bylo to u útulku v Líšni. Šla jsem kolem jen tak. Říkala jsem si, že se podívám. Možná si pohladím psa, a pak půjdu domů. Uvnitř to páchlo dezinfekcí a mokrým chlupem. Ten pach se mi zaryl do oblečení. Lidi tam mluvili potichu, jako v čekárně.

Stála v kotci a nedělala nic. Nebyla štěně. Nebyla ani hezká podle katalogu. Malá fenka, drsnější srst, barva něco mezi šedou a pískovou, s tmavším hřbetem. Oči měla přimhouřené, jako by čekala ránu. Když jsem si k ní dřepla, nepřiběhla. Jen zvedla hlavu a jednou tiše vydechla. Ten zvuk byl jako vzdech člověka, co se drží poslední silou.

„Je to Běla,“ řekla ošetřovatelka. „Z ulice. Nevíme, co zažila. Je opatrná. A bude potřebovat klid.“

V tu chvíli jsem měla v hlavě jen jednu věc: klid nemám ani já. A přesto jsem podepsala papíry.

První nevratné rozhodnutí bylo, že jsem si ji vzala domů.

Hned druhý den jsem zjistila, co znamená „potřebovat klid“ v paneláku. Běla se lekala výtahu. Lekala se sousedů. Lekala se i zvuku, když někdo v noci pustil vodu. Na chodbě se jí napnul celý hřbet a její drápy klouzaly po lino. Když jsem ji hladila po krku, cítila jsem, jak se jí pod prsty třese kůže. Musela jsem ji přitisknout k sobě, aby se vůbec pohnula.

A já? Já jsem byla naštvaná. Ne na ni. Na sebe. Protože jsem si zase naložila něco, co „musím“.

Logistika mě začala drtit hned. Útulek mi dal seznam veterinářů, ale nejbližší klinika měla plno. Na pojišťovnu se pro psy nechodí. Platí se všechno. První očkování, čip, odčervení. Zjistila jsem, že moje „rezerva“ po rozvodu je směšná. Energie šly nahoru, nájem taky. V Lidlu jsem začala kupovat levnější granule a pak jsem se v noci budila, jestli jí tím neubližuju.

Do toho práce. Směny od osmi do čtyř, někdy do šesti. Běla nesnesla být sama. První týden mi rozkousala roh koberce a škrábala na dveře tak dlouho, až si sedřela polštářky. Když jsem přišla domů, byt páchl potem, strachem a močí. A ona seděla v koutě, ztěžka dýchala, boky se jí zvedaly rychle, jako by běžela.

Jednou jsem si k ní sedla na zem a opřela čelo o její srst. Byla drsná a teplá. Cítila jsem její srdce, jak tluče proti mému spánku. A najednou jsem měla pocit, že nejsem jediná, kdo se bojí.

Postupně jsme si udělaly rutinu. Ráno ven, i když pršelo. A pršelo často. Kapky bubnovaly do kapuce a ze stromů na sídlišti padaly mokré listy. V zimě zase chodník skřípal mrazem a Běle se na tlapkách dělaly malé ledové kuličky. Stála a zvedala nohy, jako by tančila, a já jí je musela zahřívat v dlaních. To bylo druhé fyzické dotýkání, které mě vracelo do těla. Ne do hlavy.

Změnila mě i sociálně, i když jsem o to nestála. Na procházkách jsem potkávala souseda Tomáše z vedlejšího vchodu. Měl staršího psa a vždycky měl v kapse pamlsky. Jednou mi podal sáček a řekl: „Vezměte si, pro začátek. Vypadáte, že toho máte dost.“

Normálně bych se urazila. Ale Běla mu očichala ruku a nezatáhla. To bylo jako razítko. Začali jsme se bavit. O tom, kde je levnější veterinář. O tom, že v MHD jsou lidi protivní, když máte psa. O tom, že některé byty mají ve smlouvě zákaz zvířat.

A pak přišel dopis od pronajímatele. Někdo si stěžoval na „štěkot a zápach“.

Ve smlouvě jsem měla, že zvíře jen se souhlasem. Já ten souhlas neměla. Tehdy jsem to vytěsnila, protože jsem byla v takovém stavu, že jsem nedokázala řešit další papír. Pronajímatel mi dal měsíc. Buď pes pryč, nebo já pryč.

Druhé nevratné rozhodnutí bylo, že jsem dala výpověď z bytu a našla si jiný.

Nebyla to romantika. Byla to realita. Hledala jsem podnájem, kde psa tolerují. Volala jsem na inzeráty, poslouchala jsem, jak mi ženský do telefonu říkají: „Se psem ne, paní.“ Nebo: „Jedině za vyšší kauci.“ Kauce byla dvě nájmy. Já měla jeden a půl.

Tomáš mi půjčil část peněz. Nechtěla jsem to. Bylo mi trapně. Ale Běla mi tu noc lehla k nohám a její dech byl pravidelný, tichý, jako metronom. A já jsem si uvědomila, že jestli ji vrátím, vrátím i sebe do toho prázdna, které mě skoro sežralo.

Přestěhovala jsem se na okraj Brna, do menšího bytu u Starého Lískovce. Bylo to dál od práce. Ráno jsem musela vstávat dřív. Autobus byl narvaný a v zimě v něm smrděl mokrý kabát a levný parfém. Ale v novém bytě byl malý balkon a Běla tam sedávala a dívala se dolů, jako by hlídala, jestli svět drží pohromadě.

Jenže vyhoření se přestěhovat nedá. Jedno odpoledne jsem v práci zvedla telefon a hlas na druhé straně na mě začal řvát. Najednou jsem necítila nic. Jen tlak v hrudi. Vzduch byl jako hustá voda. Došlo mi, že se mi třesou ruce. Šla jsem na toaletu a zůstala jsem tam sedět.

Když jsem se večer vrátila domů, Běla mi položila hlavu na koleno. Byla těžká, teplá. Její srst voněla po vlhkém trávníku a trochu po granulích. A já jsem poprvé po dlouhé době řekla nahlas: „Já to nezvládám.“

Třetí nevratné rozhodnutí bylo, že jsem šla k praktické doktorce a začala řešit vyhoření.

Nebyla to jedna návštěva a hotovo. Byla to byrokracie. Čekárna plná lidí, co kašlali. Papíry. Doporučení. Pak psycholožka, termín za šest týdnů. Mezitím jsem dostala neschopenku a doma jsem počítala, kolik mi přijde. Bylo to méně. Hodně méně. Znovu jsem kupovala levnější věci. Zrušila jsem streaming. Přestala jsem si kupovat kafe venku.

A pak přišlo to ráno, které jsem popsala na začátku.

Bylo po několika dnech, kdy Běla jedla divně. Nechtěla pamlsky. V noci se budila a chodila po bytě. Říkala jsem si, že je to stres. Že jsem ji přestěhovala, že to přejde. V pět ráno mě vytáhla ven, jako vždy. Byla zima a vlhko. Vzduch páchl zeminou a z komínů šel kouř. Udělala pár kroků, a pak se zlomila.

Když jsem jí sahala na břicho, bylo tvrdé. Z tlamy jí vytekla slina s krví. V tu chvíli se mi v hlavě rozsvítilo jasně, ostře: jestli teď zaváhám kvůli penězům, budu si to nést do konce života.

Volala jsem na veterinární pohotovost. Řekli mi částku za vyšetření. Byla skoro jako můj půl měsíční příjem na neschopence. Ruce se mi třásly tak, že jsem skoro nemohla držet telefon.

Tomáš mi nezvedal. Bylo pět ráno. MHD ještě nejela rozumně. Nakonec jsem vzala Bělu do náruče. Byla překvapivě těžká a její tělo bylo ochablé. Cítila jsem její teplo přes bundu. Doběhla jsem k hlavní silnici a stopla taxi. Řidič brblal, že pes bude špinit. Vytáhla jsem hotovost, co jsem měla schovanou na nájem. Podíval se na mě a mlčky otevřel dveře.

Na klinice to páchlo jodem a gumou. Sestra mě nechala podepsat souhlas, a já jsem měla pocit, že podepisuju něco, co mě může zničit. Veterinář řekl torze žaludku. Okamžitá operace.

Seděla jsem na plastové židli a dívala se na flek na podlaze. V hlavě mi běželo, že jsem zase v situaci, kdy rozhoduje peněženka. A že já už nechci žít tak, že se vzdám někoho jen proto, že je to „nepraktické“.

Běla operaci přežila. Nebyl to zázrak. Byla to medicína, rychlost a moje rozhodnutí přestat všechno odkládat. Domů šla s jizvou a s límcem, který jí vadil. První noc po operaci jsem spala na zemi vedle ní. Položila jsem jí ruku na bok a cítila, jak se při každém nádechu zvedá. Ten rytmus mě uklidnil víc než jakýkoli prášek.

Dluhy nezmizely. Splácím Tomášovi i klinice. V práci jsem se nakonec nevrátila na plný úvazek. Po domluvě s doktorkou a psycholožkou jsem změnila místo. Našla jsem administrativu v menší firmě, míň peněz, víc klidu. To rozhodnutí taky nešlo vzít zpátky. Ale když ráno stojím v kuchyni a cítím vůni čaje a mokré srsti, vím, že jsem si koupila něco jiného než plat.

Běla pořád není „dokonalý pes“. Občas se lekne hlasitého zvuku. Občas mě vytáčí, když se zastaví u každého rohu. Někdy mám chuť být zase sama. A někdy se za to nenávidím. Ale pak přijde, opře se o mě celým tělem a já cítím její váhu, skutečnou a neodbytnou. Připomíná mi, že život není jen výkon.

Tomáš zůstal v mém životě. Ne jako romantika z filmu. Spíš jako člověk, co mi jednou přinesl pamlsky a pak mi pomohl, když jsem se styděla požádat. Naučila jsem se říkat „potřebuju“ bez toho, abych se rozpadla.

A stejně mi někdy vrtá hlavou: kolik stojí věrnost, když ji přepočítáte na kauce, účty a probdělé noci? A kde je hranice mezi zodpovědností a tím, že se člověk zase obětuje?