Když jsem v dešti držel cizího psa a čekal na policii, netušil jsem, že mi zachrání život i vztah s mámou

Táhl jsem ho za postroj, který ani nebyl jeho, a pes se mi v dešti vzpíral tak, až mi podklouzly boty na rozmáčených dlaždicích u vchodu do paneláku. Někde mezi lavičkou a popelnicemi zůstal tmavý flek krve, a jeho funění se mi lepilo na tvář jako teplá pára. Z dálky se ozvalo houkání a já nevěděl, jestli přijede policie kvůli mně, nebo kvůli tomu, co se stalo ve sklepě…

Jmenuju se Tomáš, je mi čtyřicet dva a ještě před rokem jsem si myslel, že nejhorší věc na světě je podepsat rozvodové papíry. Jana odešla s tím, že už se mnou „nedokáže dýchat“. Ten výraz mi zůstal v hlavě jako zápach zatuchlé chodby v našem domě. Přes den jsem dýchal v open space na Pankráci, večer jsem dýchal sám v dvoupokojáku na Proseku. A v noci jsem často nedýchal vůbec, jen jsem ležel a poslouchal, jak topení cvaká, a přemýšlel, jestli mám ještě někomu psát.

Ten pes přišel do mého života úplně obyčejně a přitom násilně, jako když vám někdo v tramvaji šlápne na nohu a ani se neotočí. Bylo to v listopadu, studený déšť se míchal se špinavým sněhem u krajnic a ve vzduchu byl cítit mokrý asfalt a cigaretový kouř z přístřešku zastávky. Šel jsem z práce pozdě, zase. V ruce jsem měl tašku z Lidlu, protože jsem si slíbil, že si udělám aspoň teplou večeři.

U vchodu do našeho paneláku stál kluk, možná patnáct, s kapucí staženou do očí. Vedle něj se krčil pes, kříženec, střední velikost, světle rezavý s bílou náprsenkou. Měl roztržené ucho a na tlapce zaschlou krev. Kluk se díval do země.

„Je váš?“ zeptal jsem se.

Zavrtěl hlavou. „Ne. Jen… je tu. A nechce odejít.“

Pes udělal krok ke mně, opatrně, jako by mě očichával i na dálku. Cítil jsem z něj mokrou srst a něco kovového, jako když si olíznete prst po tom, co jste se řízli. Pak mi položil hlavu na koleno. Ten dotek byl těžký a teplý. A já, člověk, který si poslední měsíce nedovolil ani obejmout vlastní mámu, jsem najednou stál a nevěděl, co udělat s tím, že mi někdo věří.

První napětí bylo jednoduché: nemohl jsem ho nechat venku. Bylo pod nulou a vítr mezi paneláky pískal tak, že se mi zježily chlupy na předloktí. Jenže náš dům měl jasné pravidlo na nástěnce: „Zákaz volného pohybu zvířat ve společných prostorách.“ A moje pronajímatelka, paní Hrdličková, mi při podpisu smlouvy řekla, že „žádné zvíře v bytě, ani morče“.

Zavolal jsem na městskou policii. Čekali jsme dvacet minut. Déšť mi stékal za krk, taška s nákupem mi rozmokla a z igelitu lezla vůně cibule a levného salámu. Pes se mezitím třásl. Když jsem mu přejel rukou po hřbetě, cítil jsem pod prsty vystouplé kosti. Jeho srst byla studená na povrchu, ale pod ní bylo teplo, živé.

„Nevím, jestli je čipovaný,“ řekl strážník, když přijeli. „Útulek je plný. Můžete ho vzít domů, než se to vyřeší?“

To byla ta chvíle, kdy se odpovědnost stala násilím. Ne romantickým. Ne dojemným. Prostě faktem.

Řekl jsem „na jednu noc“. A tím jsem udělal první rozhodnutí, které už nešlo vzít zpátky.

Vytáhl jsem ho výtahem do osmého patra. V kabině bylo cítit staré železo a dezinfekce, co tu někdo přestříkal po tom, co se zase někdo pozvracel. Pes funěl, dech měl rychlý a nepravidelný. Když se výtah zastavil, přitiskl se mi k noze. Jeho bok se mi dotýkal lýtka a já cítil, jak mu pod kůží běží srdce.

Doma mi hned došlo, jak jsem nepřipravený. Neměl jsem misku, neměl jsem vodítko, neměl jsem nic. Nalil jsem mu vodu do plastové krabičky od salátu. Když pil, hltal tak, až mu voda tekla po bradě na lino. Pak se zhroutil na koberec u gauče a začal spát. Chrápal tiše, jako by se bál, že ho někdo vyhodí.

Já nespal. Seděl jsem na zemi vedle něj a poslouchal jeho dýchání. V bytě bylo ticho, jen lednice občas zabzučela. Poprvé po dlouhé době jsem měl pocit, že nejsem sám, a zároveň mě to rozčilovalo. Chtěl jsem klid. Chtěl jsem mít svůj smutek pod kontrolou.

Ráno jsem volal do práce, že přijdu pozdě. Šéf, Petr, mi řekl, že „tohle není školka“. V tu chvíli mi došlo, že můj život je nastavený tak, aby v něm nebylo místo pro nikoho slabého. Ani pro psa, ani pro mě.

Zavezl jsem ho na veterinární kliniku v Kobylisích. V tramvaji byl pes nervózní. Lidé se odtahovali, jedna paní si přitáhla kabelku blíž k tělu. Pes se mi schoval mezi kolena a já mu položil ruku na krk. Cítil jsem, jak se mu třese kůže.

Na veterině to páchlo dezinfekcí a mokrými chlupy. Doktorka, Eva, mu prohlédla ucho a tlapku. „Má zánět a staré poranění. A vypadá podvyživeně.“ Pak se podívala na mě. „Kdo je majitel?“

„Nevím,“ řekl jsem. A to „nevím“ mě bodlo. Protože já jsem poslední měsíce nevěděl nic jistého.

Účet byl tři a půl tisíce. Měl jsem na účtu sotva osm. Energie mi zdražily, nájem taky. Stál jsem u platebního terminálu a potil se. Zaplatil jsem. Druhé nevratné rozhodnutí se rodilo pomalu: nemohl jsem ho po tomhle jen tak odevzdat.

Dostal jméno Rony. Ne proto, že by se mi líbilo. Protože to bylo první, co mi vypadlo z pusy, když se mě doktorka zeptala. Rony se na to jméno otočil. A tím bylo hotovo.

Další týdny byly rutina, která mi lezla na nervy a zároveň mě držela při životě. Ráno ven, večer ven. V prosinci foukal ostrý vítr, který vám zaleze do uší, a na chodnících byl posyp, co skřípal pod podrážkami. Rony táhl, chtěl všechno očichat. U popelnic to smrdělo zkvašeným jídlem a mokrým kartonem. On do toho strkal čumák s takovou vážností, jako by tam hledal odpověď.

Začal jsem potkávat sousedku Lenku z vedlejšího vchodu. Dřív jsme si sotva kývli. Teď jsme stáli v mrazu a povídali si, protože Rony se vždycky přilepil k jejím nohám. Lenka mu škrábala za uchem a on se jí opíral o stehno.

„Je hezkej,“ řekla jednou. „A ty vypadáš líp než minule. Míň… vyhasle.“

To mě naštvalo. Nechtěl jsem, aby někdo viděl, jak na tom jsem. Ale pravda byla, že jsem začal jíst. Začal jsem chodit ven i když pršelo. Začal jsem mluvit. Ne o rozvodu. O tom, že Rony zase sežral kus rohlíku z chodníku.

Sociální dopad přišel i s mámou. S Libuší jsem si po rozvodu skoro nevolal. Měl jsem pocit, že mě soudí. Jednou mi ale volala sama.

„Tomáši, slyšela jsem od tety, že máš psa,“ řekla. „Ty? V bytě?“

„Je to dočasný,“ zalhal jsem.

„Přijeď v neděli. A vezmi ho. Aspoň se projdeme.“

Jel jsem metrem a pak autobusem na Černý Most, kde bydlí. Rony ležel u mých nohou a jeho teplo mi sálalo do kotníků. Máma na něj koukala přísně, ale když jí položil hlavu na ruku, změkla. Viděl jsem, jak jí ztěžkly prsty, jak mu jezdí po srsti.

„Víš,“ řekla pak tiše, když jsme šli kolem sídlištního parku a vzduch voněl studenou hlínou a kouřem z komínů, „já jsem se bála, že se úplně zavřeš.“

Neodpověděl jsem. Jen jsem držel vodítko pevněji. To byl dotek, který mě držel v realitě.

Pak přišla krize. Nebyla romantická. Byla o penězích a o pravidlech.

Paní Hrdličková mi zazvonila u dveří. Rony štěkl, ne agresivně, spíš varovně.

„Slyšela jsem, že tu máte psa,“ řekla. „Smlouva je jasná. Buď pes pryč, nebo vy pryč.“

Stál jsem ve dveřích, cítil jsem vůni jejího parfému, sladkou a ostrou, a za sebou jsem cítil Ronnyho teplý dech na lýtku. V hlavě mi běžely výpočty. Nový nájem. Kauce. Stěhování. A taky to, že kdybych ho dal do útulku, nejspíš by tam skončil na měsíce.

Ten večer jsem seděl na zemi a byl jsem unavený tak, že mě bolely zuby. Rony mi položil tlapu na ruku. Její polštářky byly drsné, prasklé. Přitiskl jsem k nim prsty. A udělal jsem třetí nevratné rozhodnutí: odstěhuju se.

Našel jsem menší byt v Libni, dražší a horší, ale se svolením pro zvířata. Stěhoval jsem se v lednu. Byla námraza a schody klouzaly. Kamarádi mi nepřišli pomoct, každý měl svoje. Táhl jsem krabice sám. Rony chodil mezi nimi a občas mi zuby chytil rukáv, jako by mě chtěl táhnout taky.

V novém bytě to páchlo starou kuchyní a zatuchlinou. Ale měl jsem pocit, že jsem si poprvé po dlouhé době vybral sám. Ne Jana, ne šéf, ne pronajímatelka.

A pak ten sklep. V novém domě byl sklepní kójový labyrint. Jednou večer Rony začal na procházce trhat směrem k zadnímu vchodu. Táhl tak, že mi vodítko řezalo do dlaně. Šel jsem za ním. Vzduch byl mrazivý, suchý, a z dálky šel cítit plyn, slabě, ale jasně.

Rony mě dotáhl ke sklepním dveřím. Byly pootevřené. Uvnitř bylo šero a zápach vlhkého betonu. A taky něco sladkého, chemického. Slyšel jsem šramot.

Nechtěl jsem tam. Všechno ve mně křičelo, ať jdu pryč. Ale Rony se vzepřel, stál jako přikovaný. Jeho dech byl najednou hluboký a pravidelný, jako by se rozhodl za oba.

Vešel jsem. U jedné kóje klečel muž a manipuloval s hadicí u plynoměru. Když mě uviděl, ztuhl.

„Co tady děláte?“ vyhrkl jsem, hlas mi přeskočil.

Rony zavrčel. Ne skočil. Jen zavrčel tak nízko, že mi z toho přeběhl mráz po zádech. Muž ustoupil. V tu chvíli jsem pochopil, že ten plyn necítím náhodou.

Zavolal jsem policii. A čekal venku v dešti, s Ronnyho hlavou pod mou bundou. Proto jsem měl krev na rukávu. Při tom zmatku si Rony rozškrábl tlapku o rezavý plech. A já se bál, že mi ho někdo vezme. Že řeknou, že je nebezpečný. Že jsem neměl lézt do sklepa.

Policie to řešila dlouho. Papíry, výpovědi, správce domu, plynárny. Byrokracie se valila jako špinavá voda. Já mezitím běhal s Ronnyho tlapkou na převazy. Další účty. Další volno v práci. Petr mi to spočítal.

„Buď budeš tady, nebo si běhej se psem,“ řekl.

Stál jsem v kanceláři, kolem mě voněla káva a přepálený toast z kuchyňky. A já si uvědomil, že už nejsem ochotný žít jen v režimu přežití pro někoho cizího. Dal jsem výpověď. Nebylo to hrdinství. Byla to únava. Ale bylo to moje.

Po výpovědi přišel strach. Peníze mizely. Hledal jsem práci s normální dobou. Nešlo to hned. Rony potřeboval ven, a já potřeboval dýchat.

Lenka mi jednou řekla: „Máš nárok být na dně. Ale nemáš nárok tam zůstat.“ Doporučila mi psycholožku. Nechtěl jsem. Představa čekárny, formulářů, pojišťovny, mě děsila. Ale pak jsem si uvědomil, že když jsem dokázal řešit veterinární účty, dokážu řešit i svoje.

Objednal jsem se. Čekal jsem dva měsíce. Ve veřejném systému to tak je. Když jsem poprvé seděl v ordinaci, ruce se mi potily. V kapse jsem měl Ronnyho chlup, co mi zůstal na bundě. A mluvil jsem. Ne krásně. Ne plynule. Ale mluvil jsem.

Dneska, po roce, nejsem zázračně šťastný. Pořád mám dny, kdy mě ráno bolí tělo a v hlavě mám ticho jako v prázdném bytě. Pořád se mi občas zdá o Janě. Ale když otevřu dveře, Rony se protáhne a přijde ke mně. Strčí mi čumák do dlaně. Je teplý, těžký, skutečný. A já jdu ven, i když fouká a prší.

Někdy si říkám, jestli je správné vzít si zodpovědnost za někoho, kdo si vás nevybral, a tím převrátit vlastní život. Udělali byste to, kdyby vás to stálo peníze, práci a klid — nebo má láska svoje pevné hranice?