Kdybych svou dceru nerozmazlila, možná bychom byli stále rodina: Příběh jedné tchyně z Prahy

„Tohle už dál nejde, mami! Já už nemůžu!” Tomášův hlas se mi zarýval do srdce jako nůž. Stála jsem v kuchyni, ruce se mi třásly, když jsem držela hrnek s kávou. Lenka stála opodál, oči plné slz, ale tentokrát už ani neprotestovala. Bylo ticho, které dusilo. Všechno, co jsem kdy chtěla, bylo mít šťastnou rodinu. Ale teď jsem jen bezmocně sledovala, jak se mi synův život rozpadá před očima.

Tomáš byl vždycky můj miláček. Po smrti manžela jsme na sebe zůstali sami a já se snažila být mu vším – mámou, tátou, oporou. Když si přivedl Lenku, byla jsem šťastná. Byla milá, tichá, trochu nesmělá. Ale hlavně – milovala mého syna. Jenže pak přišla malá Anička a všechno se změnilo.

„Marie, ty ji moc rozmazluješ,” říkala mi Lenka často, když jsem Aničce dovolila další čokoládu nebo jí koupila novou panenku. „Děti potřebují řád.” Jenže já jsem chtěla Aničce dát všechno, co jsem Tomášovi nemohla dopřát, když byl malý. Chtěla jsem být ta nejlepší babička na světě.

Jenže čím víc jsem se snažila, tím víc jsme se s Lenkou vzdalovaly. Začala mě obcházet v kuchyni, šeptala si s Tomášem za zavřenými dveřmi. Jednou jsem zaslechla: „Tvoje máma nám do všeho mluví. Já už to nevydržím!” Tomáš mlčel. A já? Já jsem jen stála za dveřmi a cítila, jak se mi hroutí svět.

Jednoho večera přišla hádka. Lenka křičela: „Kdyby ses konečně postavil své matce! Všechno jí dovolíš! Ani Aničku neumíme vychovávat podle sebe!” Tomáš jen seděl a díval se do stolu. Já jsem stála v předsíni a slyšela každé slovo.

Pak přišel ten den. Tomáš sbalil pár věcí do tašky a řekl: „Potřebuju čas. Musím odejít.” Lenka plakala, Anička nechápala. Já jsem jen seděla na gauči a dívala se na prázdné místo u stolu.

Dny plynuly pomalu. Tomáš bydlel u mě v malém bytě na Žižkově. Každý večer seděl u okna a mlčel. Já mu vařila jeho oblíbené jídlo, ale on sotva jedl. „Mami, kde jsme udělali chybu?” zeptal se jednou tiše. Chtěla jsem mu říct, že všechno bude dobré, ale sama jsem tomu nevěřila.

Lenka mi nevolala. Ani Aničku mi nepřivedla ukázat. Sousedky šeptaly na chodbě: „To je ta tchyně, co rozbila rodinu.” Každý jejich pohled mě bodal do srdce.

Jednou večer přišla Lenka ke mně domů. Stála ve dveřích s Aničkou za ruku a oči měla zarudlé od pláče. „Marie, musíme si promluvit.” Posadily jsme se ke stolu. Anička si hrála v koutě s plyšákem.

„Já už nemůžu dál žít v tom napětí,” začala Lenka tiše. „Mám pocit, že nikdy nejsem dost dobrá pro Tomáše ani pro vás. Všechno dělám špatně – podle vás i podle něj.” Chtěla jsem jí říct, že to není pravda, ale ona pokračovala: „Možná kdybyste Aničku tolik nerozmazlovala… Možná bychom měli šanci být normální rodina.” Slzy jí tekly po tvářích.

„Lenko,” řekla jsem tiše, „já jsem jen chtěla být dobrou babičkou. Nechtěla jsem vám brát vaši roli rodičů.” Ale věděla jsem, že je pozdě.

Tomáš přišel domů později večer. Když viděl Lenku u stolu, zarazil se. „Co tu děláš?” zeptal se chladně.

„Přišla jsem si promluvit,” odpověděla Lenka a podívala se na něj s nadějí v očích.

Seděli jsme všichni tři u stolu – já, Tomáš a Lenka – a mlčeli jsme. Každý ponořený do svých myšlenek a výčitek.

Další týdny byly plné napětí a ticha. Tomáš se nevrátil k Lence domů. Já jsem zůstala sama ve svém bytě a přemýšlela o každém slově, které jsem kdy řekla nebo neřekla.

Jednoho dne mi přišel dopis od Lenky: „Marie, rozhodli jsme se s Tomášem žít odděleně. Aničku budeš vídat méně často. Prosím tě ale – zkus pochopit naše rozhodnutí.” Seděla jsem dlouho s dopisem v ruce a brečela jako malá holka.

Dnes je to už rok od chvíle, kdy Tomáš odešel od Lenky. Aničku vídám jen občas na hřišti nebo když ji přivede Tomáš na návštěvu. Vždycky jí koupím něco sladkého – i když vím, že bych neměla.

Každý večer sedím u okna a přemýšlím: Kde jsem udělala chybu? Byla to moje vina? Měla jsem být jinou matkou? Nebo je to prostě osud? Možná kdybych svou dceru nerozmazlila… možná bychom byli stále rodina.

Co myslíte vy? Je vina opravdu jen na jedné straně? Nebo jsme všichni jen oběťmi svých vlastních snah o lásku?