„Jestli je jeho matka tak bohatá, ať platí alimenty!” – příběh samoživitelky z pražského Žižkova

„Jestli je jeho matka tak bohatá, ať platí alimenty!“ ozvalo se zpoza dveří, když jsem vynášela koš na chodbu. Zastavila jsem se v půli pohybu a cítila, jak mi krev stoupá do tváří. Hlas patřil paní Novotné z druhého patra, která nikdy nevynechá příležitost probrat cizí životy. Sousedé se na mě dívali, jako bych byla nějaký zločinec. V tu chvíli jsem si přála být neviditelná.

Jmenuji se Lucie Dvořáková a bydlím na Žižkově v malém bytě se svým synem Matějem. Je mu sedm a je to moje všechno. Jeho otec, Petr, nás opustil před třemi lety. Nezvládl tlak, když přišla krize v práci a já otěhotněla. Od té doby jsem na všechno sama. Pracuji jako prodavačka v potravinách na rohu Koněvovy ulice. Peněz není nikdy dost, ale snažím se, aby Matěj nic nepoznal.

Jenže lidé kolem mají pocit, že vědí všechno nejlíp. „Lucie, slyšela jsem, že tvoje máma má barák v Dejvicích. Proč ti nepomůže?“ ptala se mě jednou sousedka Jana na schodech. „To je složitější,“ odpověděla jsem tiše a rychle utekla do bytu.

Moje máma, Marie Dvořáková, opravdu žije v Dejvicích. Ale náš vztah je už roky napjatý. Když jsem jí oznámila, že čekám dítě s Petrem, kterého nikdy neschvalovala, řekla jen: „Tohle je tvoje volba, Lucie. Nečekej ode mě pomoc.“ Od té doby jsme si volaly jen sporadicky. Ona žije svůj život s novým manželem a já ten svůj na Žižkově.

Jednou večer jsem seděla u kuchyňského stolu a počítala drobné na nájem. Matěj si kreslil u stolu vedle mě. „Mami, proč nemáme tátu?“ zeptal se najednou. Ztuhla jsem. „Tatínek musel odejít,“ odpověděla jsem vyhýbavě. „Ale proč nám neposílá peníze? Ve škole říkali, že tátové mají platit alimenty.“

V tu chvíli mi bylo do breku. Alimenty Petr neplatil už rok. Vždycky měl nějakou výmluvu – že nemá práci, že je nemocný, že mu exekutor sebral účet. Soudní rozhodnutí bylo jasné, ale peníze nikde. A já? Já jsem byla ta špatná – podle sousedů i podle vlastní mámy.

Jednoho dne jsem šla s Matějem ze školy a potkala paní Novotnou s její dcerou Terezou. „Tak co, Lucie, už ti Petr poslal nějaké peníze? Nebo to zase musíš tahat sama?“ zeptala se nahlas tak, aby to slyšeli všichni kolemjdoucí. Tereza se uchechtla a Matěj se mi pevně chytil za ruku.

Doma jsem brečela do polštáře. Přemýšlela jsem, jestli mám vůbec sílu dál bojovat. Všude kolem jen pomluvy a soudy. Večer jsem napsala mámě zprávu: „Mami, potřebuju pomoct.“ Odpověď přišla až za dva dny: „Lucie, už jsme to přece řešily. Musíš se postavit na vlastní nohy.“

Začala jsem chodit na úřady a snažila se domoci alimentů soudní cestou. Bylo to nekonečné kolečko papírů, výslechů a čekání. Petr poslal jednou za čas pár stovek – spíš aby měl klid než z povinnosti.

Jednoho dne přišel Matěj domů uplakaný. „Ve škole mi říkali, že jsme chudí a že táta je lump,“ vzlykal. Objala jsem ho a slíbila si, že už nikdy nedovolím, aby nás někdo ponižoval.

Začala jsem si přivydělávat úklidem po večerech a o víkendech peču dorty pro sousedy. Pomalu jsme začali vycházet s penězi lépe. Ale pomluvy neustávaly.

Jednou večer přišla Jana a donesla mi koláč. „Lucie, promiň za ty řeči na chodbě. Lidi jsou někdy zlí. Já vím, že to nemáš lehké.“ Poprvé po dlouhé době jsem měla pocit, že nejsem úplně sama.

Začala jsem víc mluvit s ostatními maminkami ve škole i v obchodě. Zjistila jsem, že nejsem jediná samoživitelka v okolí – každá máme svůj příběh a své boje.

Jednoho dne mi zazvonil telefon – byla to máma. „Lucie, můžeme si promluvit?“ setkaly jsme se v kavárně na Letné. Poprvé po letech mě objala a řekla: „Možná jsem byla tvrdá, ale nechci tě ztratit.“

Náš vztah se začal pomalu hojit. Máma mi občas pohlídá Matěje nebo pomůže s nákupem. Není to ideální, ale je to začátek.

Dnes už vím, že peníze nejsou všechno. Důležitější je důstojnost a odvaha postavit se pomluvám i vlastním strachům.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Proč lidé tak rádi soudí druhé? A co byste udělali vy na mém místě?