Důvěra, která zabíjí: Příběh o jedu v čaji a rodinné zradě

„Proč mi ten čaj zase chutná tak divně?“ ptala jsem se sama sebe, když jsem usrkla z hrnku, který mi snacha Lucie právě postavila na stůl. Seděla naproti mně, oči sklopené k mobilu, a já cítila, jak mi po zádech přeběhl mráz. Bylo to už potřetí tento týden. „Je ti něco, babi?“ zeptala se najednou, aniž by zvedla pohled. „Ne, jen… ten čaj je nějaký hořký,“ odpověděla jsem tiše.

Když mi před dvěma lety zemřel manžel František, zůstala jsem v našem starém bytě na Vinohradech sama. Syn Tomáš mě přesvědčil, abych k sobě vzala jeho ženu Lucii, prý abych nebyla tak osamělá a ona měla kde bydlet, než si najdou něco vlastního. Zpočátku jsem byla ráda za společnost. Lucie byla milá, pomáhala mi s nákupy i s domácností. Ale postupně se něco změnilo. Začala být odtažitá, podrážděná a já měla pocit, že jí překážím.

Jednoho večera jsem zaslechla Lucii, jak telefonuje v kuchyni. „Neboj se, všechno půjde podle plánu. Stačí ještě pár týdnů a bude to naše,“ šeptala do telefonu. Srdce mi bušilo až v krku. O čem to mluvila? O jakém plánu? Od té chvíle jsem začala být ostražitá.

Začaly mi mizet peníze z peněženky. Nejprve stovka, pak dvě stě. Když jsem to zmínila Tomášovi, mávl rukou: „Mami, určitě jsi je někde založila.“ Ale já věděla své. Lucie se na mě dívala s tím svým úsměvem, který mi najednou připadal falešný.

Jedno ráno jsem se probudila s bolestí hlavy a žaludkem na vodě. Lucie mi přinesla čaj a sušenky. „To bude tím počasím,“ řekla a pohladila mě po ruce. Ale já už jí nevěřila. Začala jsem si všímat drobností – čaj měl pokaždé jinou chuť, někdy byl až nepříjemně hořký. Když jsem jednou zahlédla Lucii, jak do mého hrnku něco sype z malé lahvičky, sevřelo se mi hrdlo strachem.

Rozhodla jsem se jednat. Když Lucie odešla na nákup, vzala jsem její kabelku a prohledala ji. Našla jsem malou lahvičku s nápisem „Valeriánské kapky“ a vedle ní ještě jednu bez etikety. Srdce mi bušilo jako splašené. Co když mě opravdu tráví? Co když chce byt pro sebe a Tomáše?

Večer jsem zavolala své sestře Marii do Plzně. „Maruško, myslím, že mě Lucie chce otrávit,“ šeptala jsem do telefonu se slzami v očích. „Prosím tě, Jozefíno, neblázni! To by přece neudělala,“ uklidňovala mě Marie. Ale já cítila, že musím něco udělat.

Další dny byly jako zlý sen. Lucie byla stále milejší, ale její pohledy byly chladné. Tomáš chodil domů pozdě a na všechno měl jen málo času. Když jsem mu řekla o svých podezřeních, rozčílil se: „Mami! Přestaň s těmi nesmysly! Lucie by ti nikdy neublížila.“

Jednou večer přišla Lucie domů rozrušená. „Jozefíno, musíme si promluvit,“ řekla a posadila se ke mně do obýváku. „Vím, že si myslíš, že ti chci ublížit. Ale není to pravda.“ Dívala se mi přímo do očí a já poprvé zahlédla v jejím pohledu strach.

„Proč jsi mi tedy dávala ten divný čaj?“ zeptala jsem se přímo.

Lucie sklopila hlavu: „Chtěla jsem ti pomoct spát… Byla jsi poslední dobou nervózní a špatně jsi spala. Ty kapky jsou jen bylinky.“

Nevěděla jsem, jestli jí mám věřit. Všechno ve mně křičelo: Pozor! Ale zároveň jsem cítila únavu z neustálého podezírání.

Další den přišel Tomáš domů dřív než obvykle. Sedli jsme si všichni ke stolu a já jim vyložila všechno – o penězích, o telefonátu i o kapkách v čaji.

Tomáš byl nejdřív naštvaný: „Tohle je šílenství! Máma je paranoidní!“ Ale pak se rozplakal. „Já už nevím, co mám dělat… Mezi vámi je pořád napětí.“

Lucie začala brečet taky: „Chtěla jsem jen pomoct! Jozefína je pořád sama doma, bojí se… Chtěla jsem jí ulevit.“

V tu chvíli jsem si uvědomila, jak moc nás všechny ta nedůvěra ničí.

Ale stejně ve mně zůstával stín pochybnosti – co když to opravdu nebyly jen bylinky? Co když mě chtěli připravit o byt? Vždyť Tomáš už několikrát naznačil, že bych měla přepsat byt na něj…

Začala jsem chodit k psycholožce na Praze 2. Vyprávěla jsem jí o svých pocitech samoty a strachu. Řekla mi: „Jozefíno, někdy nás vlastní strachy zaslepí natolik, že už nedokážeme vidět pravdu.“

Ale co je vlastně pravda? Je možné věřit lidem kolem sebe? Nebo nás vlastní rodina může zradit nejvíc?

Od té doby už nikdy nepiju čaj bez toho, abych si ho sama připravila.

A někdy večer sedím u okna a ptám se sama sebe: Opravdu mě chtěli chránit? Nebo mě chtěli připravit o všechno? Jak poznáme rozdíl mezi péčí a manipulací?

Co byste udělali vy na mém místě?