Davidova tajná závěť: Zrada nebo nedorozumění?

„To není možné… To prostě není možné!“ šeptala jsem si pro sebe, zatímco jsem seděla na podlaze naší ložnice, v ruce svírala list papíru, který mi právě změnil život. Bylo to jen pár dní po Davidově pohřbu, když jsem v jeho staré zásuvce objevil obálku s mým jménem. Všichni mi říkali, ať si dám čas, že smutek potřebuje prostor, ale já jsem potřebovala odpovědi. A místo útěchy jsem našla závěť, o které jsem neměla ani tušení.

„Mami, co se děje?“ ozvalo se za mnou. Byl to náš syn Tomáš, jehož oči byly ještě červené od pláče. Rychle jsem složila papír a snažila se vypadat klidně. „Nic, zlato, jen… hledám nějaké staré fotky.“ Zalhala jsem mu, protože jsem sama nevěděla, jak mu vysvětlit, že jeho otec možná nebyl tím, za koho jsme ho oba považovali.

David byl vždycky tichý, spolehlivý muž. Pracoval jako účetní v malé firmě v Plzni, nikdy se nehonil za penězi, nikdy neměl velké sny. Miloval mě, nebo jsem si to alespoň myslela. Vždycky říkal, že rodina je pro něj všechno. A přesto jsem teď v ruce držela důkaz, že měl tajemství. V závěti stálo, že polovinu svého majetku odkazuje ženě jménem Lucie Novotná. Nikdy jsem o ní neslyšela. Nikdy o ní nemluvil. Proč by jí něco odkazoval?

Celou noc jsem nespala. Hlavou mi běžely všechny možné scénáře. Byla to jeho sestra? Dávná kamarádka? Nebo… milenka? Srdce mi bušilo, když jsem ráno seděla v kuchyni a zírala do prázdna. „Musím to zjistit,“ řekla jsem si nahlas. Vzala jsem telefon a vytočila číslo na Davidova nejlepšího kamaráda, Petra.

„Ahoj Petro, můžu se tě na něco zeptat?“ začala jsem opatrně. „Jistě, co se děje?“ odpověděl Petr, jeho hlas byl plný soucitu. „Znáš někoho jménem Lucie Novotná? Objevila jsem její jméno v Davidově závěti.“ Na druhém konci bylo ticho. „Ehm… něco jsem slyšel, ale nevím, jestli bych měl…“ „Prosím, Petře, potřebuji to vědět. Kvůli sobě, kvůli Tomášovi.“

Petr si povzdechl. „Lucie byla Davidova kolegyně. Prý mu jednou hodně pomohla, když měl problémy v práci. Ale víc nevím, fakt.“ Jeho hlas zněl nejistě. „To je všechno?“ naléhala jsem. „To je všechno, co vím, přísahám.“

Zavěsila jsem a cítila, jak se mi v hrudi rozlévá hněv. Proč mi David nikdy neřekl o žádné Lucii? Proč mi to tajil? Byla jsem jeho žena! Vzpomněla jsem si na všechny ty večery, kdy se vracel pozdě z práce, na jeho unavený pohled, na chvíle, kdy byl duchem nepřítomný. Byla jsem slepá? Nebo jsem jen nechtěla vidět?

Další dny jsem byla jako tělo bez duše. Tomáš se mě snažil rozveselit, ale já jsem byla ponořená do svých myšlenek. Nakonec jsem se rozhodla Lucii najít. Našla jsem ji přes sociální sítě – žila v Plzni, pracovala v té samé firmě jako David. Srdce mi bušilo, když jsem jí psala zprávu: „Dobrý den, jmenuji se Jana Nováková, byla jsem manželkou Davida Nováka. Ráda bych si s Vámi promluvila o něčem důležitém.“

Odpověděla téměř okamžitě. „Samozřejmě, kdykoliv. Můžeme se sejít v kavárně U Anděla?“

Seděla jsem v rohu kavárny, ruce se mi třásly. Když Lucie přišla, byla jsem překvapená – byla mladší, než jsem čekala, s laskavýma očima. „Dobrý den, Jano. Je mi to moc líto…“ začala. „Proč jste v Davidově závěti?“ vyhrkla jsem bez obalu.

Lucie se na chvíli odmlčela. „David mi kdysi zachránil život. Měla jsem těžké období, byla jsem na dně. Pomohl mi, když jsem neměla nikoho. Nikdy mezi námi nic nebylo, přísahám. Ale on mi slíbil, že pokud se mu něco stane, postará se o mě. Nechtěla jsem to, ale on byl neoblomný.“

Nevěděla jsem, jestli jí mám věřit. „Proč mi o vás nikdy neřekl?“ Lucie se smutně usmála. „Myslím, že vás chtěl chránit. Nechtěl, abyste se trápila. Ale nikdy by vám neublížil, Jano. Opravdu vás miloval.“

Odcházela jsem z kavárny s ještě větším zmatkem v hlavě. Byla to pravda? Nebo jen dobře vymyšlená lež? Doma jsem našla Tomáše, jak sedí u stolu a dívá se na staré fotky s tátou. „Mami, myslíš, že táta měl nějaké tajemství?“ zeptal se tiše. Podívala jsem se na něj a poprvé jsem nevěděla, co odpovědět.

Večer jsem seděla na balkoně, dívala se na světla města a přemýšlela o všem, co se stalo. Byla jsem naštvaná, zraněná, ale zároveň jsem cítila zvláštní úlevu. Možná David opravdu jen chtěl pomoci. Možná mě opravdu miloval, jen měl svůj způsob, jak to ukázat. Ale proč mi to neřekl? Proč jsme si nebyli blíž?

Začala jsem si všímat věcí, které jsem dřív přehlížela. Davidovy tiché večery, jeho úsměv, když se díval na Tomáše, jeho starostlivost. Možná jsem byla příliš zaměstnaná každodenními starostmi, abych viděla, co se děje v jeho srdci. Možná jsme oba udělali chyby.

Jednoho dne jsem našla další dopis. Tentokrát byl adresovaný mně. „Jano, vím, že tohle jednou najdeš. Omlouvám se, že jsem ti neřekl o Lucii. Nechtěl jsem tě zranit. Pomohl jsem jí, protože jsem věděl, jaké to je být sám. Ty jsi byla moje rodina, moje všechno. Doufám, že mi jednou odpustíš.“

Slzy mi tekly po tváři, když jsem četla jeho slova. Najednou jsem cítila, že mu rozumím víc než kdy dřív. Možná jsme si neříkali všechno, možná jsme měli tajemství, ale láska tam byla. A teď jsem musela najít sílu odpustit – jemu i sobě.

Dnes, když se dívám na Tomáše, vím, že musím jít dál. Ale pořád se ptám: Byla jsem slepá, nebo je láska opravdu dost silná, aby odpustila zradu? Co byste udělali vy na mém místě?