Můj pes Bubák byl jediný, kdo zůstal, když se naše rodina rozpadala.

„Bubáku! Bubáku, kde jsi?“ volala jsem rozklepaným hlasem do tmy, když jsem u plotu zahlédla šmouhu a vedle ní v bílém sněhu rudou skvrnu. Srdce mi bušilo v krku, ruce jsem měla promrzlé a v nose mě štípal štiplavý pach železa smíšený se zápachem tlejícího listí pod sněhem. Už dva dny se doma jen hádalo – máma, teta a dokonce i můj bratr Martin. Každý měl jiný názor, co s domem po babičce, a já měla dojem, že i když je kolem mně tolik lidí, ve skutečnosti jsem na to všechno úplně sama.

Všechno to začalo minulou zimu, kdy zemřela babička a my zdědili rodinný dům ve vesnici u Chrudimi. Měla jsem pocit, že je mou povinností dům zachovat, stejně jako vzpomínky na dětství, na vůni kváskového chleba a na bzukot včel za okny. Jenže moji blízcí měli jiný názor. Teta chtěla dům prodat, Martin si představoval velkou rekonstrukci a já – já jen chtěla, aby se něco nezměnilo, protože už tak jsem se rozváděla a bála se, že přijdu o všechno, co znám.

Bubák se ke mně dostal vlastně náhodou. Jedno odpoledne jsem šla z práce v Kauflandu, kde jsem dělala čtyřky u pokladny, a před prodejnou ležel vyhublý černý pes s bílou bradou. Smrděl jako starý koberec a když jsem ho pohladila, ucítila jsem pod prsty jeho drsnou, špinavou srst. „No pojď,“ řekla jsem a otevřela kufr auta. Nevěděla jsem, co dělám. Doma jsem se bála, že mě máma vyhodí, protože vlastní pes znamenal další náklady, které jsme si vlastně nemohli dovolit. Ale Bubák si lehl v kuchyni k topení, zavřel oči a já cítila, jak se mi do tváří vrací trochu tepla.

První dny s Bubákem byly chaotické. Neměla jsem skoro peníze na granule, natož na veterináře. Když začal kašlat a třást se zimou, musela jsem si půjčit od kolegyně Katky peníze, abych ho mohla vzít na kliniku v Chrudimi. Ve čekárně byl cítit dezinfekční zápach a všude pobíhali vystresovaní lidé a jejich mazlíčci. Držela jsem Bubákovu teplou, hrubou tlapu v dlaních a poprvé po dlouhé době jsem zažila, že někdo potřebuje mě.

Když jsem doma brečela kvůli rozvodu, Bubák mi seděl u nohou a pomalu dýchal. Jeho dech byl klidný, hluboký a hřál mě do stehen. Vždycky, když jsem chtěla utéct, vzpomněla jsem si, že jsem za něho zodpovědná. Musela jsem brzy ráno vstávat, abych ho vyvenčila, a večer jsem místo koukání na televizi chodila s ním okolo vesnice. Počasí bylo protivné – sychravo, ledový vítr, v září už voněl vzduch houbami a vlhkými zdmi. Bubák skákal do kaluží a já najednou měla pocit, že nejsem tak sama.

Moje máma zpočátku protestovala, že pes do domu nepatří. Ale jedno ráno, když jsem nestíhala, protože jsem zaspala do práce, jsem mámě musela poprvé svěřit, ať Bubáka vyvenčí. Když jsem se vrátila, seděli spolu v kuchyni, ona ho hladila za uchem a vyprávěla mu o tom, jak si hrávala na zahradě jako malá. Poprvé po dlouhé době jsme spolu mluvily beze zloby. Bubák nás spojil, i když jsme to ani jedna neplánovaly.

První zlomové rozhodnutí přišlo, když mi teta oznámila, že dům chce rychle prodat, protože potřebuje peníze na vlastní byt v Pardubicích. Všichni na mě tlačili, ale já si uvědomila, že Bubák by v paneláku být nemohl. Bylo to možná poprvé, kdy jsem se rozhodla nebýt ve vleku ostatních. Vzala jsem si v práci druhé zaměstnání, abych mohla mámě vyplatit její podíl a dům zůstal v našem vlastnictví. Byla jsem unavená, ruce jsem měla popraskané a v botách mě pořád tlačila vlhkost, ale měla jsem cíl. Když jsem večer padla na gauč, Bubák mi položil hlavu na břicho, funěl a jeho tlapky mi hřály boky. Ta chvíle byla víc než cokoliv jiného.

Druhé rozhodnutí přišlo s jarem. Martin mi volal, že má možnost jet do Německa za lepší prací, ale že se bojí nechat mámu samotnou, protože je jí přes sedmdesát. Poprvé jsem mu řekla, ať jede, že se postarám jak o mámu, tak o dům. Myslím, že by mi to nikdy neřekl do očí, ale slyšela jsem v jeho hlase úlevu. Přestali jsme se hádat; Martin začal Bubáka občas brát na procházky, když přijel na víkend. Přes plot jsme si konečně zase podali ruce.

Třetí rozhodnutí jsem musela udělat jednu lednovou noc, kdy Bubák zmizel. Sníh padal hustě a já v pantoflích běžela přes dvůr s baterkou. U plotu jsem našla na sněhu krevní stopu – srdce mi málem vyskočilo z hrudi. Hledala jsem ho po celé vesnici, volala, prosila, až jsem ho našla zaklíněného za starou kůlnou. Zranil si packu o rezavý hřebík. Když jsem ho nesla zpátky, byl těžký, teplý a něco ve mně se zlomilo. V tu noc jsem si slíbila, že už nikdy nezůstanu v životě němá a pasivní, když jde o někoho, koho mám ráda.

Po týdnu se Bubák zotavil. Jizva na packu mu zůstala, stejně jako jizva na mém srdci. Dům jsme opravili pomalu sami, bez velkých plánů a půjček, jen jak jsme mohli. Máma začala péct chleba, Martin přijíždí častěji. Bubák stárne, jeho dech je teď pomalejší, ale pořád mi každé ráno sedí u dveří a čeká, až ho pohladím. Bez něj bych se nikdy nerozhodla zůstat, nikdy bych si nedovolila věřit ve vlastní sílu.

Někdy si říkám, kolik věcí v životě obětujeme kvůli druhým a kolik jim dovolíme, aby nás změnili. Co je vlastně opravdová loajalita? Máme právo v životě změnit směr jen proto, že nás někdo nebo něco potřebuje?