Když jsem poprvé dokázala říct ne své tchyni: Příběh o hranicích, psovi a vlastní hodnotě

„Jano, rychle, utíká ti pes, kousl souseda!“ slyšela jsem křik paní Novákové z chodby paneláku. Jeho tlapky klouzaly po mokrých schodech, já v pantoflích v županu, v jedné ruce klíče, ve druhé sáček na bobky, a srdce mi bušilo, když jsem viděla, jak šedobílý voříšek s flíčky míří ke vchodu, kde už stál rozčilený soused s kapesníkem přitisknutým ke kotníku. Všechno se ve mně sevřelo – už jsem tušila, že mě čeká další dlouhý den vysvětlování a omluv.

Začalo to nenápadně. Před rokem mi moje tchyně, paní Eva, bez varování přivezla z útulku psa. „Potřebuješ trochu radosti do života, Janičko. A děti pořád nemáte, tak aspoň něco, co tě donutí vstát z postele.“ V tu chvíli jsem byla na pokraji vyhoření, v práci na kraji sil, doma ticho, s manželem Petrem jsme se míjeli mezi směnami a jeho máma mi pravidelně připomínala, že život bez dětí je prázdný. Nikdo se mě neptal, jestli na psa mám čas, peníze, nebo energii. Pes, kterého v útulku zvali Mazanec, byl vystrašený, páchl dezinfekcí a mokrou srstí, a já cítila, že se propadám ještě hlouběji do únavy.

První týdny byly peklo. Mazanec štěkal v noci, drápal na dveře, bál se metra i výtahu. Každé ráno jsem cítila jeho horký dech na lýtkách, když mi čumákem strkal do nohy, abych vstala. Bylo mi jasné, že teď už nemohu jen tak zůstat v posteli a mlčet – musela jsem ven, i když pršelo nebo mrzlo, i když jsem po noční v nemocnici sotva viděla na krok. Mazanec voněl jako staré hadry a někdy i zkažené maso, když se vyválel v něčem na trávníku u školy. Ale nikdy nenechal moji ruku bez dotyku, jeho tlapky na mém stehně, když jsem seděla na gauči, byly jako tiché prosby. Přinesl mi povinnost, ale i společnost, která bolela i hřála.

První problém nastal po týdnu, když jsem zjistila, že Mazanec má chronický zánět kůže a musí na veterinu. Vyšetření, léky a speciální granule stály víc než moje týdenní nákupy v Albertu, a když jsem to zmínila Petrovi, jen mávl rukou: „Vždyť to zařídila máma, ať se o to postará.“ Jenže Eva mi oznámila, že má důchod malý, a „když už je to tvůj pes, musíš to zvládnout.“ Byla jsem v pasti – půjčila jsem si peníze na kartě a začala šetřit i na vlastním jídle, jen abych Mazance pomohla. A tu noc, když mi došla energie a rozbrečela jsem se v kuchyni nad miskou cibulové polévky, Mazanec vlezl pod stůl a položil si hlavu na mé nohy. Jeho teplý dech mě hladil na kotníku a já poprvé cítila zvláštní směs vzteku a něhy.

S Mazancem jsem začala chodit na delší procházky po sídlišti v Libni, i když bylo listopadové sychravo a z oken vonělo spálené uhlí a polévka. Na lavičkách posedávali důchodci, děti házely kameny do kaluží, ale já jsem se díky psovi musela dívat lidem do očí. Seznámila jsem se se sousedy, které jsem dřív zdravila jen zdrženlivým kývnutím hlavou. Jednou mě oslovila paní Lída z vedlejšího vchodu: „Vy máte taky útulkáče? To je hrdinství. Já bych na to neměla nervy.“ Najednou jsem slyšela svůj hlas říkat: „Já taky ne. Ale teď už musím.“

Pak přišla výplata a já zjistila, že mi po všech srážkách, splátkách a veterině zbylo sotva na tramvajenku. Petr mi řekl, že pes je zbytečnost. „Proč musíš všechno dělat podle mámy? Ty nikdy neumíš říct ne!“ Jeho slova mě zabolela, ale taky naštvala. Tchyně mi další týden přivezla pytel nejlevnějších granulí z Kauflandu, které Mazanec nesnášel. Ten den jsem poprvé zvýšila hlas: „Evo, já už dalšího psa, ani rady, nechci. Je to můj život, můj byt, a já sama rozhoduji, co zvládnu. Tohle už je moje stopka.“ Eva odešla uraženě, ale já věděla, že poprvé v životě jsem se za sebe postavila. Mazanec stál vedle mě, chvěla se mu srst a dýchal mi na dlaň – rychle, nervózně, jako já.

Od té chvíle se něco změnilo. Začala jsem si psát služby v nemocnici podle svých možností, poprvé jsem řekla primáři, že nemůžu vzít přesčas, protože Mazanec potřebuje léky v určitou hodinu. Bylo mi trapně, ale zároveň jsem v sobě cítila nové odhodlání. Mazanec mě naučil říkat ne nejen tchyni, ale i Petrovi – a ten to neunesl. Po třech měsících jsme se rozešli. Bylo to bolestivé, ale ne tak, jak jsem se bála. Byt zůstal prázdný, Mazanec i já jsme plakali první noci, když za oknem skučel vítr a po sídlišti šla bouřka. Jeho tlapky se mi tiskly k boku, srst voněla navlhlým listím, a já poprvé usnula bez výčitek.

Měsíc nato Mazanec onemocněl. Horečka, třesavka, veterinární pohotovost v Holešovicích v noci – a já v taxíku s vybitým telefonem a poloprázdnou peněženkou. Držela jsem mu packu, cítila jeho zpomalený dech a horkou kůži. „Možná to nezvládne,“ řekla veterinářka. Zůstala jsem u něj celou noc, hladila srst a šeptala mu do ucha, že je jediný, na kom mi teď záleží. Když ráno otevřel oči a slabě zavrtěl ocasem, rozbrečela jsem se úlevou. Ten den jsem věděla, že už ho nikdy nepustím.

Po půl roce jsme s Mazancem změnili byt – z paneláku do menšího nájmu v Libni. Bylo to dražší, psi tam ale byli vítaní. Musela jsem pracovat víc, vzdala jsem se letní dovolené a koupě nové pračky. Ale našla jsem klid – i díky Mazancovi, který mě denně učil, že nikdy není pozdě začít odznova a že i obyčejný voříšek může změnit člověka od základu.

Někdy večer, když Mazanec spí u mých nohou a jeho dech je klidný a hluboký, přemýšlím, jestli bych někdy našla odvahu říct ne, kdyby do mého života nevběhl právě on. Myslíte, že bychom dokázali změnit svůj život i bez těch, kteří nám ho nečekaně zamotají?