Střet v parku: Co se stane, když policejní pes zaútočí na nevinného?

„Stůj! Ani se nehni!“ ozvalo se ostře za mými zády, když jsem v podvečer venčil svého jezevčíka v parku na Letné. Otočil jsem se a spatřil scénu, která mi dodnes nedá spát. Uprostřed cesty stál pan Karel, soused z vedlejšího domu, kterého jsem znal od dětství. Vždy chodil pomalu, s hůlkou, ale s hlavou vztyčenou. Proti němu stál mladý policista, v ruce pevně svíral vodítko mohutného německého ovčáka. Pes byl napjatý jako struna, oči mu planuly a z tlamy mu kapaly sliny.

„Pane, položte tu tašku na zem a dejte ruce nad hlavu!“ křičel policista. Karel se zmateně rozhlédl. „Ale já… já jen nesu nákup domů…“ Jeho hlas byl tichý, skoro neslyšitelný. Policista však neváhal. „Atak!“ zasyčel a pes vyrazil. V tu chvíli se mi zastavilo srdce. Všechno se odehrálo během několika vteřin. Pes skočil na Karla, srazil ho na zem a zakousl se mu do ruky. Karel vykřikl bolestí, jeho hůl odlétla stranou. Lidé kolem ztuhli, nikdo se neodvážil zasáhnout. Jen já jsem stál jako přikovaný, neschopen pohybu.

„Pusťte ho! To je omyl!“ vykřikl jsem, když jsem se konečně vzpamatoval. Policista na mě vrhl zlostný pohled. „Nestarejte se do toho, pane! Tenhle pán neuposlechl výzvu!“ Pes dál držel Karla za ruku, krev mu stékala po srsti. Karel plakal, jeho tvář byla zkřivená bolestí i ponížením.

V tu chvíli přiběhla paní Novotná, Karlova dcera. „Tati! Proboha, co se stalo?“ vrhla se k němu, ale policista ji odstrčil. „Zpátky! Vyšetřujeme podezřelého!“ křikl. Paní Novotná se rozplakala. „Vždyť je to můj otec! Je nemocný, má Alzheimera! Jen šel koupit rohlíky!“

Všichni kolem začali šumět, někdo vytáhl mobil a začal natáčet. Policista konečně stáhl psa, ale škoda už byla napáchána. Karel ležel na zemi, třásl se a z ruky mu crčela krev. Přiběhla sanitka, někdo volal na policistu, že překročil pravomoc. Policista byl bledý, ale tvářil se tvrdě. „Jednal jsem podle předpisů,“ opakoval dokola.

V nemocnici jsem Karla navštívil. Ležel na lůžku, ruka v obvazu, oči prázdné. „Proč to udělali, Honzo?“ zeptal se mě tiše. „Vždyť jsem nic neudělal…“ Neměl jsem odpověď. Paní Novotná seděla vedle něj, držela ho za druhou ruku a tiše plakala. „Tati, už tě nikdy nenechám jít samotného,“ šeptala.

Případ se rychle rozšířil po celé Praze. Lidé diskutovali na internetu, v novinách vyšly články o policejní brutalitě. Někteří policistu hájili – prý nemohl vědět, že Karel je nemocný. Jiní ho odsuzovali. Já jsem byl rozpolcený. Věděl jsem, že policisté to nemají lehké, ale zároveň jsem viděl, jak moc se dá ublížit, když chybí lidskost.

Jednoho večera jsem potkal policistu v samoobsluze. Stál u regálu s pečivem, vypadal unaveně. „Pane, můžu s vámi mluvit?“ oslovil jsem ho. Otočil se, poznal mě a ztuhl. „Chcete mi něco vyčítat?“ zeptal se ostře. Zavrtěl jsem hlavou. „Jen bych chtěl vědět, jestli vás to aspoň trochu mrzí.“ Policista sklopil oči. „Myslíte, že na to nemyslím každou noc? Ale když máte v hlavě, že každý může být nebezpečný… Někdy už nepoznáte rozdíl.“

Doma jsem o tom dlouho přemýšlel. Karel se zotavoval, ale jeho důvěra v lidi byla nenávratně pryč. Paní Novotná sepsala stížnost, ale výsledek byl nejistý. Policista byl přeřazen na jinou služebnu, pes byl na čas stažen ze služby. Ale co to změnilo? Lidé dál žili ve strachu – jedni z policie, druzí z nepochopení.

Jednou jsem seděl s Karlem na lavičce v parku. Mlčeli jsme. Najednou se ke mně otočil. „Víš, Honzo, já už se nebojím smrti. Bojím se jen toho, že až tu nebudu, nikdo si nevzpomene, že jsem byl člověk.“ Jeho slova mi zněla v hlavě ještě dlouho.

Možná právě proto jsem tenhle příběh napsal. Abychom si připomněli, že za každým „případem“ je skutečný člověk. A že někdy stačí jen trochu víc pochopení a méně strachu.

Co myslíte vy? Je možné najít rovnováhu mezi bezpečností a lidskostí? Nebo jsme už dávno zapomněli, jaké to je být člověkem?