Navrhla jsem rozdělit police v lednici: Tchyně paní Jarmila zuří – Sdílení nikdy nebylo její silnou stránkou

„Tohle je naprosto směšné! Co bude dál? Budeme si značit i hrnky?“ křičela paní Jarmila, když jsem opatrně vyslovila svůj návrh. Stála jsem v kuchyni, ruce se mi třásly a v hlavě mi bušilo: Proč je tohle tak těžké? Jen rozdělit police v lednici, aby každý věděl, co je jeho. Nic víc.

Petr seděl u stolu, díval se do stolu a mlčel. Eliška si hrála na koberci s plyšákem a vůbec netušila, že se právě odehrává další z našich domácích dramat. „Mami, prosím tě, uklidni se,“ zkusil Petr opatrně, ale jeho hlas zněl slabě. Věděla jsem, že se nechce hádat ani s jednou z nás.

Žijeme spolu už čtyři roky. Když jsme se s Petrem vzali, bydleli jsme nejdřív v malém podnájmu na Žižkově. Ale když přišla Eliška a Petr dostal výpověď z práce v tiskárně, nebylo z čeho platit nájem. Moje knihovnická výplata by sotva stačila na jídlo a pleny. Tak jsme přijali nabídku jeho mámy a přestěhovali se do jejího bytu na Proseku.

Ze začátku to šlo. Paní Jarmila byla ráda, že má vnouče nablízku, a já jsem byla vděčná za střechu nad hlavou. Ale postupně začaly vyplouvat na povrch staré zvyky a nevyřčené křivdy. Nejvíc se to projevovalo v kuchyni – v té malé kuchyni, kde se všechno míchá dohromady: jídlo, emoce i vzpomínky.

Paní Jarmila je typická česká matka: všechno musí být podle ní, všechno má svůj řád. „Za mých mladých let jsme si s bratrem nikdy nic nedělili! Všechno bylo společné!“ opakuje často. Jenže já už nemůžu dál hledat svoje jogurty za jejími sklenicemi s nakládanými okurkami nebo vysvětlovat, proč je máslo zase pryč.

Jednoho večera jsem si sedla k Petru a řekla: „Musíme s tím něco udělat. Každý den hledám svoje věci v lednici a už mě to unavuje.“ Petr jen pokrčil rameny: „Víš, jaká je máma. Nechce změny.“

Ale já už nemohla dál. Druhý den ráno jsem vytiskla malé cedulky: „Jana“, „Petr“, „Jarmila“. Nalepila jsem je na police v lednici. Když to paní Jarmila uviděla, vybuchla.

„Tohle je můj byt! Moje lednice! Vy tady jenom bydlíte!“ křičela tak hlasitě, že Eliška začala plakat. Snažila jsem se jí vysvětlit, že nechci nic brát, jen trochu pořádku. Ale ona mě nenechala domluvit.

„Začalo to lednicí a skončí to tím, že mě vyhodíte z vlastní kuchyně!“ obvinila mě. Petr mlčel. V tu chvíli jsem měla chuť sbalit kufry a odejít – kamkoliv, jen pryč od té dusivé atmosféry.

Večer jsme s Petrem seděli na balkoně. „Proč mě nikdy nepodpoříš?“ zeptala jsem se tiše. „Víš, že mám pravdu.“

Petr se podíval do tmy: „Já nevím… Je to moje máma. Celý život byla sama, táta nás opustil, když mi bylo deset. Má strach, že ji vytlačíme z jejího vlastního domova.“

Chápala jsem to. Ale co já? Kdo myslí na mě? Každý den se snažím najít kompromis mezi tím, abych byla dobrou snachou, manželkou i mámou. Ale někdy mám pocit, že se rozpadnu na tisíc kousků.

Další dny byly napjaté. Paní Jarmila schválně přesouvala moje věci zpátky dolů nebo je schovávala za svoje marmelády. Jednou jsem našla svůj sýr v mrazáku – prý omylem. Eliška začala být neklidná, cítila napětí mezi námi.

Jednoho odpoledne přišla moje máma na návštěvu. Všimla si cedulek v lednici a zeptala se: „Tohle jste museli udělat?“ Přikývla jsem a rozbrečela se jí na rameni.

„Janičko,“ řekla mi tiše, „někdy je lepší ustoupit než bojovat za každou cenu.“

Ale já už ustupovala dost dlouho.

Jednoho večera jsem si sedla k paní Jarmile sama. „Vím, že je to pro vás těžké,“ začala jsem opatrně. „Ale i pro mě je těžké žít tady bez pocitu domova.“

Chvíli mlčela a pak řekla: „Já už neumím žít jinak.“

A tak jsme tam seděly – dvě ženy z různých generací, každá se svým strachem a bolestí.

Nevím, jestli se někdy dohodneme. Možná budeme dál bojovat o každý jogurt a máslo. Ale aspoň jsme si poprvé řekly pravdu do očí.

Někdy si říkám: Je možné najít domov tam, kde vás pořád někdo připomíná, že jste jen host? Nebo je lepší odejít a začít znovu – i když s prázdnou peněženkou?